Nemůžu se smířit s tím, že dědeček odchází. Nesměla jsem do nemocnice, zadržuji pláč. Co mám dělat?
Je mi 14 let a nemůžu se smířit s tím že můj děda odchází milovala jsem ho, byl moje opora i s babičkou protože s rodiči nebydlím a moje babička mi vzkázala, že se jen čeká na to než přestane bít srdce....já nevěděla co říct držela jsem pláč na krajíčkách a v pokoji jsem se totálně rozbrečela..ještě před týdnem mu hnili nohy a tak se museli odřezat babička šla navštívit dědu ale já jsem nemohla děti tam nesměli babička ho ještě držela za ruku ale on ji nevnímal jako by tam nebyla určitě bych se zhroutila při pohledu na něj....nevím co mám dělat:( pamatuju si jak při mě vždycky stál, chtěl abych šla za svým snem a měla se dobře <3 chybí mi strašně moc nemůžu zadržet pláč
Dobrý den, milá Kigie.
Vážím si důvěry, se kterou jste se obrátila na naši internetovou poradnu. Váš milovaný dědeček umírá a Vy nevíte, co dělat. Představuju si, že Vaše duše je plná různých prožitků – bolesti, ztráty, strachu, smutku, bezmoci, chaosu, úzkosti a dalších. Nemůžete zadržet pláč, propadáte pocitu zmatku. Slyším, že se snažíte rozlišit, kdy si pláč můžete „dovolit“ a kdy je vhodnější ho ovládnout. Takové statečnosti si velmi cením. Také jsem vyrozuměla, že Vám babička řekla o dědečkově vážném stavu – představuju si, že Vás považuje za důležitou součást jejich života a že jí na Vás záleží. To není málo.
Neumím si představit, že by bylo možné zvládnout Vaši situaci bez slz a silných prožitků. Dědeček byl přece ten, kdo Vám byl blízký, kdo Vám fandil, u koho jste hledala oporu. Je přirozené, že když někoho takového ztratíme (nebo hrozí, že bychom ho mohli ztratit), cítíme, že tu chybí, že po něm zůstává prázdné místo. Někdy máme dojem, že nám odtrhli kus srdce nebo že se nám zbořila stěna naší duše. Jindy se zlobíme nebo trpíme bezmocí. To jsou přirozené prožitky a patří k truchlení a vyrovnávání se se smrtí.
Ptáte se co dělat. Neznáme univerzální pro všechny platnou radu. Jsou ale věci, které zpravidla pomáhají: Bývá dobré zachovat denní režim – jíst, pít tekutiny, pečovat o hygienu, snažit se připravit do školy. I když nemáme nejmenší chuť, tělu tak dáváme signál, že život jde dál – a to pomůže i naší duši. Bývá dobré nezůstávat sám — vyhledat lidi, kteří jsou Vám blízcí, a mluvit s nimi o tom, co se děje, dovolit jim, aby Vás podpořili, utěšili, zůstali při Vás. I staré přísloví říká: sdělená bolest – poloviční bolest. Těmi blízkými může být někdo z rodiny, ale třeba také spolužačky, někdo z učitelů, vedoucí kroužku apod. Nestyďte se požádat je o rozhovor – v takové situaci každý potřebujeme lidskou účast. Možná by i učitelé mohli vědět, že Vám někdo umírá – aby byli třeba o trochu shovívavější. Připusťte si slabost, bolest, pláč. Patří k Vaší situaci. Chci Vás povzbudit, abyste dovolila své duši prožít to, co potřebuje – ať už to bude žal nebo třeba hněv či obavy.
Možná byste ráda i teď něco dědečkovi řekla nebo se s ním jinak rozloučila. Píšete, že do nemocnice Vás nepustí… Pokud to ještě stihnete, zkuste mu po babičce poslat dopis nebo třeba obraz toho, co mu chcete říct. Dědečkovo tělo nereaguje, ale je možné, že jeho duše nějakým jiným způsobem vnímá a že se to k ní dostane. Možná je dnes už dědeček zesnulý – můžete něco podobného udělat i tak – třeba mu dát něco „s sebou“ do rakve, přinést ke hrobu…
Velmi bych se přimlouvala, abyste se směla zúčastnit rozloučení – pohřbu. Máme zkušenost, že jsou to bolestné chvíle, ale napomáhají duši, aby se se smrtí mohla vyrovnat. Požádejte babičku, abyste se mohla s dědečkem rozloučit. Zvažte také, kdo by Vás na pohřeb mohl doprovodit a být Vám tam oporou.
Buďte vůči sobě velkorysá. Někdy nás zaskočí, že smíření se smrtí blízkého trvá déle, než bychom čekali. Nějakou dobu člověk v duši nosí bolest a smutek. Ty se zpravidla vyplavují jakoby ve vlnách. Postupem času (řádově týdny až měsíce) se ty „vlny“ stávají méně intenzivní. Postupně se dostaneme do stavu, kdy dědečkovo místo bude stále prázdné, ale bude to bolet daleko méně. Věřte Vaší duši, že dokáže najít cestu k nalezení nové rovnováhy. A dejte jí čas a dovolte jí prožít i nepříjemné prožitky.
Smířit se s tím, že odchází můj milovaný, je pro každého z nás trnitá cesta. Přeji Vám, Kigie, mnoho statečnosti a dostatek podpory od lidí okolo Vás. Držím Vám palce.
*Petra Hálková *
Dotaz zodpovídá
