Manžel má rakovinu, šance na vyléčení je prý minimální. Nevím, co ví on, jak se chovat, co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 24. srpna 2018 zobrazit původní dotaz
Dobrý den. Jmenuji se Petra Boháčová. Obracím se na Vás s prosbou o radu. Manžel ma rakovinu. Původně to byla rakovina konečníku. Podstoupil ozařování a vše vypadalo skvěle, nádor zmizel. Po roce mu lékař sdělil, že mu opět roste nějaká nepěkná tkáň ( slova lékaře ). Podstoupil operaci, při které mu udělali vývod z tlustého střeva. Chvíli trvalo, než se manžel s vývodem vyrovnal. Ale podle mě to zvládl úžasně rychle. Další léto už chodil i na koupaliště. Bohužel po dalším roce nám řekli, že nádor je zpět a usadil se někde v pánvi. Operace byla nemožná. Nasadili chemoterapii, ale tu nezvládl a museli ji přerušit. Rozházelo mu to všechny hodnoty v těle a 14 dní ho dávali v nemocnici dohromady. K tomu dostal zánět do pravé ledviny a zjistili, ze ta druhá mu špatně funguje. Zavedli mu tedy nefrostomii. Jelikož nádor rostl začal utlačovat močovod a cevni soustavu vedoucí do dolních končetin. Od začátku manžela boli pozadi. Měl zavedenou i cevku. Jeden čas měl takové bolesti, že si musel lepit opiatové náplasti. Po nějaké době se lékaři rozhodli, že podstoupí opět ozařování, ale slabší. Pomohlo to, ale jen na čas. Pak se opět bolesti vracely silněji a brnění nohou. Ted chodí cca po 2-3 mesících na CT, ale výsledek je stále stejný. Prý to má manžel vydržet, co to jde, protože další léčba by mu mohla akorát uškodit. Celé se to takhle začalo před 5 lety. Chtěli jsme znát názory jiných lékařů. Zkoušeli jsme protonove centrum. Ale vždy stejná odpověd. Léčba nemožná. Manžel jezdí služebně na servis do ciziny. Je doma 1x za 14 dní. Ta práce mu hodně pomáhá, ale je vidět, že i hodně vyčerpává. Já sama beru antidepresiva, protože jsem se z toho všeho sesypala. Dostala jsem další kontakt na jiného lékaře, který provádí nějakou ,,horkou chemoterapii" poslala jsem mu manželovi lékařské zprávy a požádala ho o názor. Popřípadě jestli by se nemohl takto léčit. Ale odpověď mě dostala do kolen. Pan doktor mi podrobně vysvěstlil jeho stav a dost upřímně mi odpověděl. Že mi bohužel pomoci nemůže a že šance na úspěsnou léčbu jsou minimální. Nemohla a nemůžu na to přestat myslet. To nejhorší co mě už také napadlo, ale nechtěla jsem si to připustit a přemýšlet, teď někdo vyslovil nahlas jako krutou realitu. A já absolutně nevím, jak se ted chovat. První co mě napadlo, že tuto odpověd nemůžu manželovi sdělit. Ale jak to mám zvládnout držet se. Manžel mi vypráví o plánech do budoucna pomalu na 20 let dopředu. A to mě vždy vše zasáhne. Nevím, jestli vůbec dokážu takhle mlčet. A nebo je tu možnost, že to manžel ví a nechce to nikomu ríct. Pak si říkám, že kdybych mu to řekla, tak mám strach, že by to vzdal úplně. Pozoruji, jak se pro něj běžná práce stáva hrozně vyčerpávajicí. Ale on se soustředí na práci v cizine. Což mu pomáhá na tu nemoc a bolest nemyslet. Ale je pak hrozně vyčerpaný. Sama vím, že by nebylo dobré, kdyby byl doma, akorát by se užíral, ta práce ho baví. Ale vůbec nevím co bude dál, jak to bude postupovat. A snažím se na to nemyslet a žít tady a teď, ale po téhle zprávě mi to nejde. Teď si říkam, že kdybych to nevěděla, bylo by mi lépe. On to zvládá úžasně, ale do hlavy mu nevidím. V poslední době jsem si všimla, že už začíná být pesimistický. A to mě děsí. Jestli to vzdá, tak je to konec. Nechápu, jak to vše zvládá. Je to šíleně dlouhé a nic se neděje. Žádná motivace nic. Opravdu nevím co dělat a jak se chovat. Mám pocit, že jsem napokraji sil. Dojiždím k psycholožce, která mi moc pomohla, ale tohle už mi příjde jako nesnesitelné břemeno. Mám nechat vše osudu a zkusit to neřešit nebo co? Jak mám zvládnout mluvit s manželem aniž bych se rozbrečela a on poznal změnu chování. Jak mám poznat, jestli manžel svou diagnozu zná? Je mi 27 let, ale připadám si, jak před důchodem. Mám pocit, že nevím vůbec nic. Když jsem měla pocit, že mi pani psycholožka moc pomohla a já se cítila lépe, tak zase bum, další jobovka. Pokud na to existuje nějaká rada, budu moc ráda, když mi poradíte. Jak tuhle informaci schovat hluboko do hlavy a nemyslet na to, nepřemýšlet nad špatnými myšlenkami, nestresovat se budoucností ( tolik ). Děkuji Boháčová
Petra

Dobrý den, Petro.

Vaše situace je opravdu těžká. Střídání naděje na úzdravu, úleva, když k ní opravdu dojde, a opětovný pád do potíží a ohrožení, to je velmi zatěžující proces, zrovna tak jako jeho délka. Pět let je dlouhá doba. Vedete si udatně, velmi správně jste se otevřela odborné pomoci. I pro mne je Vaše otázka těžká, protože je velmi konkrétní. Znám Vás a Vašeho muže jen z Vašeho mailu, nemohu si tedy dovolit nic jiného, než vyslovit pouhé domněnky, a tak prosím berte i mé následující řádky. Víte, myslím si, že Váš muž ví pravdu o svém zdravotním stavu a že uvažuje podobně jako Vy sama. A podle popisu jeho chování soudím, že chce žít a ne umírat. Chce žít, a to co možná nejnormálněji a tak dlouho, jak jen to bude možné. Proto pracuje, to přece patří k normálnímu životu a zřejmě ho to baví. Vyčerpává ho, ale to práce dělá, ne? Váš muž zaslouží obdiv za to, že únavu a vyčerpání přemáhá. A někdy je to na něm vidět, ale to je přece také normální, a pak potřebuje obyčejnou blízkost a obyčejné povzbuzení, tak jako dřív. A víte, co ještě patří k normálnímu životu? No přece že se uvažuje o budoucnosti, že se plánuje, že se přemýšlí, co a jak, a třeba i dlouho dopředu. A všichni trochu nějak víme, že leccos nevyjde a leccos bude úplně jinak, no ale přemýšlet se o tom musí a někdy je to příjemné, vymýšlet si, co všechno by ještě šlo. A tak to Váš muž dělá. Chce žít co nejnormálněji, a k tomu plánování patří. Jděte do toho s ním jako dřív, proč ne. A to, že Váš muž začíná být poslední dobou pesimistický, no, kdo čas od času není, viďte, a to ani nemusíme čelit takové zátěži jako on. Mějte pro to pochopení, je to normální. Občas nás dokáží povzbudit a vytrhnout z chmurných myšlenek úplně obyčejné a malé radosti a potěšení. Dopřávejte si je spolu, to přece k životu také patří. Nemám rád zobecňování, ale teď se jednoho dopustím. My muži máme většinou svízelnější a delší pěšinku ke sdílení niterných záležitostí. Nechte to na něm. Umím si představit, že v nějaké nenápadné, důvěrné chvilce Vám otevře své vnitřní a skrývané pocity a myšlenky. Buďte připravená, ale možná, že k tomu nikdy nedojde. I s tím prosím počítejte. Mužům to prostě trvá dlouho, ale kdo ví. Je dobře, že máte svou paní psycholožku, která zná Vaši situaci a je Vám k dispozici. Klidně jí dejte přečíst i tenhle můj mail a proberte jej spolu.

Na závěr mi dovolte vyjádřit svůj hluboký a upřímný obdiv před Vámi, před Vaší statečností, silou, vytrvalostí. A ještě něco. Víte, jsem na základě Vašich řádků přesvědčený, že tuto těžkou životní etapu zvládnete, já tomu prostě věřím.

S pozdravem

Jiří Černý