Jsem vážně nemocná, manžel zemřel, děti mají své rodiny. Jak a kdy jim říci o zhoubné nemoci?

Odpověď na dotaz ze dne 30. března 2020 zobrazit původní dotaz
Jak a kdy sdělit dospělým dětem s vlastními rodinami mou dg zhoubné nemoci? Zatím zvládám vše sama a jejich pomoc nepotřebuji. I když spolu dobře vycházíme, žijeme dost oddělené životy a mám obavy z jejich reakce a chci si co nejdéle zachovat svou nezávislost. Manžel mi zemřel před dvěma lety a nevím kde mám do budoucna hledat oporu. Mnohdy se člověk raději svěří dobré přítelkyni. přítelkyni
Anežka

Dobrý den,

chápu, že je samo o sobě těžké potýkat se s těžkou diagnózou a volíte její sdělování komu a jak podle toho, jak je to pro Vás pohodlné. Zachovat si vlastní životní styl je velmi podstatné a je jasné, že vyhledáváte sdílení s lidmi, u kterých předpokládáte, že Vám budou rozumět a nebudou do Vašeho života zasahovat. Zároveň si myslím, že Vaše děti žijí svůj život tak, jak od Vás vnímají, že to má být. Cítí možná Vaši potřebu nezávislosti, a tak se nevměšují a nevědí, že jste nemocná, a tedy Vám ani nemohou být oporou. Nemusí to být věc například nezájmu, ale respektu.

Nevím, jak spolu umíte komunikovat, ale je možné, že se dá dospělým dětem vysvětlit oboje dohromady podobně, jako to píšete ve svém e-mailu: jste nemocná a možná budete v budoucnosti potřebovat pomoc a podporu. Nyní si chcete zachovat nezávislost a samostatnost. Většina dospělých lidí umí tyto potřeby pochopit, protože je sami znají. Můžete jim říct, co to pro ně znamená, co od nich teď očekáváte a zeptat se jich, zda chtějí vědět informace o Vás a zda se na ně můžete obrátit, až to budete potřebovat. Až po vzájemném sdílení lze asi usoudit, jak dál.

Třeba to Vaše děti hned nepochopí, mohou mít šokovou reakci, začít se o Vás víc bát, nebo se naopak oddálit, nebo něco, co Vám nevyhovuje, ale to je jen první krok. Potřeba míry pomoci a povídání o tom, je věc delšího procesu a je normální, že zpočátku lidé hledají způsoby, jak vše udělat tak, aby to „sedlo“. Ne vždycky je to hned. Záleží na tom, zda máte důvěru ve své děti, že se s nimi můžete snažit společně hledat domluvu, že budou respektovat Vaše potřeby a také, že pomohou, když už o to budete stát.

Protože nevím, jak to spolu máte, je těžké dávat nějaké konkrétní doporučení. Nicméně mi připadá výhodné začít o Vaší nemoci a potřebách mluvit právě v době, kdy máte dost sil na vyjednávání, chvilkové rozčarování nebo milá překvapení. Získáte tak čas pro sebe i děti, abyste mohli situaci nejen zpracovat, ale i naučit se navzájem si říkat, co kdo potřebuje, co kdo může a co od sebe navzájem očekáváte. Kdyby se to nepovedlo, je stále čas hledat pomoc a potřebu jinde, u známých, přátel nebo odborníků.

Přeji Vám hodně sil i porozumění.

Zuzana Vondřichová