Je mi 26 let a jsem nevyléčitelně nemocná, na smrt jsem již připravená, bojím se ale o svého bratra, protože vidím, jak si kvůli mě ničí život. Nevím, co s tím.

Dobrý den, je mi 26 a trpím nevylečitelnou nemocí. Jsem již srozuměna s tím, že můj boj je u konce. V posledních měsících se tak nějak spíš "courám" mezi nemocnicí a domovem. Už bych chtěla klid. Jen klid. Byla jsem přesvědčena, že budu rvát se až do doby, kdy nastane konec, nebo možná začátek něčeho nového-myslím tím smrt. Všechny věci mám připravené, bude to znít divně, ale díky za to, že jsem měla možnost se na to připravit. Teď jsem zmatená, hodně zmatená. Mám možnost o tom mluvit, mám k dispozici psychologa, ale nejde o tom mluvit. Myslím face to face... Teď k dotazu, cítím, že moc času není, ostatně, co se dá v mém stavu ještě víc dělat... "problém" nebo jak to nazvat, je můj bratr, je mu 23. Neměli jsme zrovna lehké dětství a asi tím víc jsme k době přilnuli. Máme vztah, který nám může kde kdo závidět. Rodiče nemáme. Bratr si usmyslel, že se bude starat do té fáze, kdy to bude možné. Miluju ho a i proto mám pocit, že kvůli mně zanedbává sebe a to je ta poslední věc, kterou bych chtěla. Moc si přeju, abyy byl se mnou, až to přijde, ale nechci, ne, nechci, aby si ničil život. už teď, přerušil VŠ a mám pocit, že s přítelkyní se rozešel kvůli mně. Nepotřebuju radu, kam se obrátit, kontakty mám z nemocnice, jen co dělat a jak vysvětlit bratrovi, že každý jsme už dospělí, že ho potřebuju, ale že si nechci vyčítat, že se obetuje mně. Že nechci vidět, jak ho ničím... Připadá mi, že jsem jak nějaký parazit, který z něj vycucává energii a to nechci, zároveň ho prostě teď potřebuju...