Je mi 26 let a jsem nevyléčitelně nemocná, na smrt jsem již připravená, bojím se ale o svého bratra, protože vidím, jak si kvůli mě ničí život. Nevím, co s tím.

Odpověď na dotaz ze dne 26. října 2008 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, je mi 26 a trpím nevylečitelnou nemocí. Jsem již srozuměna s tím, že můj boj je u konce. V posledních měsících se tak nějak spíš "courám" mezi nemocnicí a domovem. Už bych chtěla klid. Jen klid. Byla jsem přesvědčena, že budu rvát se až do doby, kdy nastane konec, nebo možná začátek něčeho nového-myslím tím smrt. Všechny věci mám připravené, bude to znít divně, ale díky za to, že jsem měla možnost se na to připravit. Teď jsem zmatená, hodně zmatená. Mám možnost o tom mluvit, mám k dispozici psychologa, ale nejde o tom mluvit. Myslím face to face... Teď k dotazu, cítím, že moc času není, ostatně, co se dá v mém stavu ještě víc dělat... "problém" nebo jak to nazvat, je můj bratr, je mu 23. Neměli jsme zrovna lehké dětství a asi tím víc jsme k době přilnuli. Máme vztah, který nám může kde kdo závidět. Rodiče nemáme. Bratr si usmyslel, že se bude starat do té fáze, kdy to bude možné. Miluju ho a i proto mám pocit, že kvůli mně zanedbává sebe a to je ta poslední věc, kterou bych chtěla. Moc si přeju, abyy byl se mnou, až to přijde, ale nechci, ne, nechci, aby si ničil život. už teď, přerušil VŠ a mám pocit, že s přítelkyní se rozešel kvůli mně. Nepotřebuju radu, kam se obrátit, kontakty mám z nemocnice, jen co dělat a jak vysvětlit bratrovi, že každý jsme už dospělí, že ho potřebuju, ale že si nechci vyčítat, že se obetuje mně. Že nechci vidět, jak ho ničím... Připadá mi, že jsem jak nějaký parazit, který z něj vycucává energii a to nechci, zároveň ho prostě teď potřebuju...
Ketka

Dobrý den,

dovolte mi nejdřív, abych Vám vyjádřila úctu a obdiv za Váš postoj k životu i jeho blížícímu se  konci. Není úplně běžné, aby člověk cítil vděčnost za to, že měl příležitost se na konec svého života připravit a dát své věci do pořádku.

Píšete o svých obavách o bratra. Máte pocit, že se Vám obětuje, a to Vás trápí. Bratr je rozhodnut se o Vás starat až do konce, přerušil studium na VŠ a rozešel se s přítelkyní. Píšete, že Váš vztah je nadstandardní, že se máte velmi rádi, přilnuli jste k sobě, protože jste neměli snadné dětství. A jestli jsem to dobře pochopila, z rodiny máte jen jeden druhého. Co byste dělala na jeho místě Vy?

Váš bratr je dospělý člověk a jeho rozhodnutí bylo svobodné. Pravděpodobně to sám vůbec nevnímá jako oběť. Nejspíš by pro něj bylo mnohem těžší, kdyby mu tato možnost byla odepřena. Studium může dokončit kdykoli později, a tak si zvolil, co je pro něj důležitější.

A proč se rozešel s přítelkyní, to přesně nevíte. I kdyby to bylo proto, že neměla dost pochopení pro jeho vztah k Vám, je to jeho volba, jeho rozhodnutí, že toto pro něj není vhodná partnerka, se kterou by chtěl prožít život. Možná by se Vám ulevilo, kdybyste si s bratrem o svých obavách a pocitech viny promluvila. Požádejte ho, ať Vám sám řekne, proč se takto rozhodl. A zkuste jeho slovům věřit.

Přeji Vám, abyste dokázala přijímat lásku a péči svého bratra jako dar, který Vám z celého srdce chce dát.

S úctou

Alexandra Lammelová