Jak se mám vypořádat s umíráním taťky a sdělení mu diagnózy?

Odpověď na dotaz ze dne 12. ledna 2011 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, v pocitu samoty a docházejících sil prosím o radu...jak se vypořádat s umíráním svého tatky a zdělení mu diagnozy. Omlouvám se že budu zřejmě psát zmateně a můj slovosled nebude z cela správný, ale jedním dechem musím alespoň takhle ze sebe smést zoufalství/smutek a stres ve kterém se teď nacházím Na 31.12.2010 jsem navštívila v nemocnici svého tatku 67let , který byl hospitalizován na internu do nemocnice pro ůbytek váhy 20kg, silné bolesti v hrudníku a nechutenství. Když jsem šla za jeho ošetřujícím lékařem, tak mi oznámil úplně bez okolků, servítek či citlivosti takřka mezi dveřmi, že otec má zřejmě rakovinu plic a metastázy..ale že si to ještě ověří. Tatínek ležel na posteli v zuboženém stavu takřka apatický, dehydratovaný. Šla jsem do kolen a zdělila mu že tady ho rozhodně nenechám a že až mu dodělají poslední vyšetření tak si nechám převést do nemocnice do Prahy. Po pár dnech kdy udělali Cétéčko mi zdělili že tatínek umírá, že má rakovinu plic a mnohočetné metastázy v játrech, ledvině, žebrech a někde v hrudníku..a že už mu nemají co na interně v Mostě nabídnout a že Onkologiie také ne. závěr může být dávána jen paliativní "léčba". Nepřála jsem si aby Ti to lékaři zdělili taťkovi jeho zdravotní stav. Převezla jsem si tedy tátu do Prahy na "Karlák" na internu kde jsem apelovala na lékaře že tatínech už má dole dalších 12kg, že je dehydratovaný,trpí bolestí a nepřijímá potravu. Tatínkovi okamžitě nasadili infuze s antibiotiky, dalšími preparáty na bolesti a nitrožilní výživu (v MO nem. vůbec nic po dobu 5ti dnů nedostával) a tak se mu neuvěřitelně začalo dělat lépe, je schopen mluvit, obléci se, umýt a sám začal pozvolna i jíst..hrozně mi to dodalo optimismu, jenže radost netrvala ani 24h a tatínek začal být zmatený, dezorientovaný, podrážděný a i zlý..začal mít silné halucinace v určitých návalech, což znamenalo jediné, metastázu na mozku a otok. Tatínek žije ve svém psycho světě, rve si infuze z rukou a je podrážděný a místy agresivní, nemůže za to a to si pořád opakuji. Dle psychiatra v nemocnici má organickou poruchu nálady, kongretivní deficit na podkladě meta postižení cns, susp.intermitentní delirantní stavy.Jsem vyčerpaná z každodenních 4hodinových návštěv kde nepoznávám svého tátu, vyřizuji za něj dluhy, hledám místo v hospicu protože na interně mi naznačili že už je ta správná doba tam tatínka poslat. Sama jsem se ještě nevyrovná s tím že mi tatínek umírá, potlačuji slzy a dojímání se. On svůj zdravotní stav zatím nezná..nevím jak mu to mám říct před umístěním do Hospicu, vždy totiž říkal že pokud nekdy bude mít rakovinu tak spáchá sebevraždu. Tatínek má z příbuzných kromě svého bratra kterého moc nemá rád, několika milenek (ty ho samozřejmě opustili), s mojí mamkou je několik let rozvedený, má pouze mě kdo se o něj postará. Je mi 29let, jsem krátce vdaná a rozjíždím investičně náročné podnikání..nedokážu se na nic pořádného soustředit, od poledne do večera jsem u otce, v noci a nad ránem mám sním telefonáty jaká jsem neschopná dcera a musím okamžitě klidně v jednu v noci dorazit protože si mojí návštěvu už nepamatuje. Prosím nevím jak se k tomu celému postavit abych se nesložila, jak mu říc/neříct že umírá.. Děkuji za jakoukoli odpověď,protože i to že mohu anonimně někam napsat. Saša
Saša
Píšete o v podstatě nečekané a těžké situaci ve Vašem životě, kdy se musíte náhle vyrovnávat s nemocí a pravděpodobným blízkým koncem života Vašeho tatínka.

Vážená paní Sašo,

z Vašeho psaní mám pocit, že jste na hranici svých sil.

Váš tatínek je skutečně na konci svého života. A Vy jste pro něj udělala vše, co bylo možné. Bohužel ho ale skutečně nemůžete zachránit. A nemůžete mu ani se vším pomoci, ačkoli se o to opravdu snažíte.

Nemyslím si, že by Váš tatínek netušil, že je vážně nemocný – často se toto téma v rodinách objevuje, a věřte tomu, že ačkoli se někdy o nemoci a umírání nemluví, nemocní téměř vždy vědí, cítí nebo alespoň tuší, že konec jejich života se blíží. Nemusíte vše brát na sebe a taky vše skutečně není Vaše zodpovědnost.

Uvažujete o hospici – a to je myslím právě ta adekvátní péče, kterou byste – tatínek i Vy  jako pečující – potřebovali a využili.

Myslím, že potřebujete najít způsob, který by Vám umožňoval částečně s tatínkem být a doprovázet ho, ale také žít svůj život a nevyčerpat všechny síly. Musíte taky spát, odpočívat, jíst, dokonce jsou všechny tyto obvyklé a „banální“ součásti života v krizových situacích mimořádně důležité. Nezapomínejte prosím na sebe a své potřeby.

Za tatínka nemůžete „vybojovat“ vše, co on potřebuje a čím musí projít. Můžete jen být blízko něho. Tatínek jistě ví, že jste mu k dispozici a dáváte mu najevo svou lásku a starost. Projevy agrese jsou projevy jeho nemoci, ne jeho vztahu k Vám. Zkuste to tak brát a nevztahovat je k sobě a hlavně nevyčítat si, že byste se měla starat ještě víc. Tatínek jistě Vaši péči a starost vnímá.

Pokud chcete o tatínkově nemoci a prognóze s ním mluvit, zkuste se ho nejdřív zeptat, zda ví, co mu je nebo co si o tom myslí – podle jeho odpovědi uvidíte, zda se o tom tématu chce bavit, nebo ne. Nebojte se, že by opravdu vůbec netušil, o co jde. Někdy nemocní o své nemoci a prognóze mluvit nechtějí, a už vůbec ne s blízkými lidmi z rodiny. Můžete se také poradit s lékařem, co je vzhledem k tatínkově stavu adekvátní a potřebné.

Chci Vás podpořit v tom, abyste hledala také zdroje síly a energie pro sebe a abyste si nenakládala víc, než je možné unést. Je také důležité mít někoho, s kým můžete v takové době mluvit o svých pocitech, smutku, zoufalství, strachu. Je důležité své prožitky sdílet, zvlášť, když se ocitneme v emočně tak naléhavé a těžké situaci.

Milá paní Sašo, myslím na vás a přeji Vám dostatek sil na všechno, co Vás čeká.

Ilona Peňásová