Jak mám mluvit se svou pětiletou dcerou o smrti?

Odpověď na dotaz ze dne 15. dubna 2011 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, spolu s rodinou pečujeme o mojí babičku (82let). Bohužel se zdá, že její dny se bohužel naplnily a její cesta životem již nebude dlouhá. Myslím si, že sama mám postoj ke smrti a umírání poměrně vyrovnaný, jsem schopna smrt přijmout jako součást života, (což samozřejmě neznamená, že mi ochod tak pro mne blízkého člověka nezpůsobí určitou bolest, ale myslím, že se s tím budu schopna vyrovnat). Můj dotaz je však tento. Jak pomoci mým dětem. Mám dvouletého syna a pětiletou dceru. Syn zatím žije spíše v rozmezí "maminka tatínek" takže tam asi problém nebude, ale dcera je již starší, navíc velice citlivá, empatická, taková hodně dobrotivá dušička. Pročetla jsem si na vašich stránkách rady, za které moc děkuji a budu se jimi řídit (ostatně většina z nich je mi tak nějak přirozená), ale tuším, že se s malou dostaneme k otázce "že umřu já (jako její maminka) nebo někdo takhle úplně nejbližší". Jak odpovědět? JIž jednou jsme na téma umírání narazili. V klidu jsme si popovídali, snažila jsem se jí vysvětlit, že každý život jednou skončí, ale že si ty lidi pořád budeme pamatovat apod. Ale pak se hovor stočil na to, že malá nechce, abych umřela já. Snažila jsem se vysvětlit, že neumírám, že to bude až za dlouho, že už bude velká,.... ale brečela jak želva, že nechce abych nikdy umřela. Pak jsem jí nějak odpoutala pozornost, protože to jinak nešlo. Jak lépe zareagovat nebo jak odpovědět, pokud na to znovu dojde? Nechci jí lhát, že třeba neumřu, protože to není pravda. Děkuji moc za Vaši odpověd.
Radka
S blížícím se odchodem Vaší babičky si kladete otázku, jak pomoci svým dětem – a zejména pětileté dceři – aby se dokázaly nějak srovnat s tématem smrti.

Vážená paní Radko,

sama popisujete, jak jste už s dcerou na toto téma mluvila, pročetla jste si také naše stránky, kde se i o tématu děti – smrt píše, přemýšlíte, jaké to asi pro Vaši dceru je, umíte ji ošetřit a odvést pozornost, když se nad konečností Vašeho života rozplakala… To všechno jsou velmi důležité a dobré kroky, které jste zatím vědomě i intuitivně udělala.

Mám pocit, že vlastně ani poradit nepotřebujete, ale jen podpořit a povzbudit – právě v tom, že to, co děláte, je zcela přirozené a správné, zároveň to nemůže být úplně „bezbolestné“.

Je důležité před tématem smrti neutíkat a neschovávat ho před dětmi, být pro děti k dispozici, odpovídat na jejich otázky, povzbudit a konejšit, když je zavalí lítost.

 To, co můžeme pro ně udělat, je nelhat, na druhé straně samozřejmě je nestrašit. Děti potřebují cítit, že my situaci zvládáme a zvládneme – a třeba i když budeme nějaký čas smutní a budeme plakat. Potřebují cítit, že my – jejich dospělí – důvěřujeme, že život – tak, jak je zařízen – je v pořádku a v nějakém smyslu spravedlivý, že mu důvěřujeme a máme výbavu pro chvíle, kdy je těžký.

Zároveň můžeme dítě podpořit v představě a důvěře, že když se jednou pravděpodobně se smrtí „maminky“ potká, bude sama velká a dospělá, bude si vědět se životem rady, bude mít o koho opřít a bude vědět, že to je přirozený běh života.  Zatím si to neumí představit, ale Vy ano, také jste byla malá holčička, a teď jste dospělá žena a paní, která se o životě hodně naučila.

Stejně jako se nedá zařídit, aby dítě neplakalo, nedá se ani téma smrti podat zcela pragmaticky a bez emocí – ale právě proto je důležité být dětem k dispozici, nestrašit, konejšit, dávat najevo důvěru a bezpečí.

Myslím, že vše, co v tomto smyslu děláte, je výrazem Vaší mateřské i lidské zodpovědnosti, citlivosti a odvahy.

Mějte se dobře, držím Vám palce.

Ilona Peňásová