Smrt jako součást života

Většina lidí dnes umírá zcela jinak než ještě před půl stoletím. Konec života je provázen vleklými a dlouhodobě medicínsky ošetřovanými chorobami oběhového systému a různými formami rakoviny. Umírání je postupné a pomalé, neléčitelné stavy trvají měsíce až léta. Paliativní péče jako relativně nový medicínský obor nabízí právě pro tyto prodlužující se poslední chvíle lidského života důstojnost a zmírňování utrpení. Přijímá pacienta i s jeho nemocemi, nesnaží se je už odstraňovat, ale jen tišit bolest a utrpení, které přinášejí. Vytváří prostor pro přijetí smrti – jak odcházejícím člověkem, tak i jeho rodinou, pracuje i s jeho psychickými a duchovními potřebami.

V posledních měsících už hospice neusilují jako dříve o navýšení plateb za své, ekonomicky poměrně nákladné léčení, posunuli se o úroveň níž – bojují o pouhé přežití. V obzvláštním ohrožení jsou nyní některé malé hospice – v důsledku škrtů a úspor snižuje pojišťovna významně počet lůžek, na něž s těmito zařízeními bude v letošním roce ochotna podepsat smlouvu.

Menším z celkem osmi hospiců v naší republice tak hrozí, že počet nasmlouvaných lůžek a obdržených financí klesne pod únosnou míru, při níž se ještě vůbec dá zařízení provozovat. Pozici hospiců komplikuje rovněž fakt, že platný archaický zákon o zdraví lidu z konce šedesátých let zmínku o paliativní péči vůbec neobsahuje a schválení nové, léta připravované legislativní normy se opakovaně odkládá. Hospice proto postrádají oporu ve smlouvání s pojišťovnou, která na takzvané ošetřovatelské lůžko poskytuje podstatně nižší částku, než tvoří reálné náklady na onkologického pacienta, jakých je v těchto zařízeních naprostá většina.

Hospice sice nežijí jen z peněz zdravotnického systému – do rozpočtů zapojují rovněž příspěvky pacientů, dotace od nižších samosprávných celků a sponzorské dary, přesto ale bilancují na hraně existence. O rozšiřování potřebných lůžek nebo vylepšováním dalších prostor nemůže být vůbec řeč. A pořadníky na jejich péči jsou stále plné. Mnozí se umístění do hospice vůbec nedožijí.

Ignorovaná chvíle obratu

V průběhu této doby nastává dříve či později chvíle, kdy další léčení vede už jen k prodlužování utrpení. Jde o obtížně rozeznatelnou chvíli, o to hůře uchopitelnou, že mnozí lékaři i rodiny odmítají vzít na vědomí samu existenci tohoto křehkého okamžiku. V takové chvíli měl by lékař doporučit přechod k paliativní péči. A zároveň šetrně seznámit s takovým stavem člověka samého i rodinu. Běžná praxe v nemocnicích a léčebnách ale stále ještě tento přechod často ignoruje. V obavách z obvinění ze zanedbání péče, nebo i jednoduše kvůli nechuti o těchto záležitostech hovořit a přemítat nad vhodnými způsoby jednání s nemocným i s rodinou, lékaři raději křísí a zachraňují, třebas už jenom na oko.

Informace o zdravotním stavu bývají lidem poskytnuty pouze mlhavě a vyhýbavě, a někdy dokonce „pravdu ví“ jen rodina. Otevřeně a zároveň šetrně hovořit o neodvratně se blížící smrti umějí spolehlivě jen onkologové a lidé v hospicích. Přístup zdravotníků je v souladu také s nejčastějším míněním rodiny, že přetvářka vylepšuje psychický stav pacienta, protože „mu nesmíme vzít naději“. Zkušenost paliativní péče přitom svědčí o opaku: lidé, jsou-li citlivě seznámeni se svojí diagnózou a prognózou, mají příležitost projít přes několik psychických stádií až ke smíření se smrtí. Cesta to není snadná, ale její zvládnutí přináší téměř bez výjimky spokojenost a také hluboký vhled do smyslu života. V protikladu k tomu se důstojnost mnoha dožívajících snižuje také tím, že jsou nuceni se svými blízkými hrát hru „to bude dobrý“, namísto aby měli možnost hovořit o svém vztahu ke smrti, o obavách, o přáních do budoucnosti svých blízkých, a třeba i o zcela praktických záležitostech, které pozůstalé čekají po odchodu blízkého.

Medicína, která přemýšlí jinak

Ekonomická ani etická praxe našeho zdravotnictví není uzpůsobená pro umírání. Stejně jako celá společnost vytěsňuje smrt ze svého uvažování, odmítá ji vidět a zabývat se jí. Ve stejném duchu ministerstvo i zdravotní pojišťovny neberou vůbec v úvahu, že smrt většinou není náhlé přestřižení života, ale delší období, kdy člověk život uzavírá a pro uchování své důstojnosti potřebuje péči fyzickou i duševní. Naopak se i k umírajícím chovají jako k pacientům, které je třeba vyléčit. Často tak paradoxně uměle situaci náhlého konce vytvářejí. Paliativní medicína se významně odlišuje od jiných oborů, protože už nechce násilně oddalovat fyzickou smrt, ale naopak otevřít umírajícímu důstojný prostor pro vyřízení posledních věcí.

Systém, v němž by fungovala dobrá síť zařízení, kde lze v příjemném prostředí dožít a ve kterém by byla pečujícím rodinám poskytována zdravotnická, sociální i lidská podpora, by přitom mohl přinést i ekonomické úspory. Kdyby umírající člověk ztratil současnou nálepku zoufale bezprizorního ztracence, jehož poslední chvíle života „nejsou v plánu“, a hospice nebalancovaly na hranici krachu, i zdravotnická zařízení by dostala prostor pro reflexi toho křehkého okamžiku, kdy je na místě přejít na paliativní péči. I pro takovou politiku lze ve světě najít příklad, například ve španělském Katalánsku, kde vybudovali funkční síť péče o nevyléčitelně nemocné. Jedním z oborů, jimž taková opatření přinášejí i ekonomické úspory, je například onkologie a její náklady na chemoterapii.

Přes překážky učí paliativní medicína přijímat pravdu o konečnosti života v její neodvolatelně hmatatelné podobě, a zároveň neztratit naději a vědomí smyslu. Daří se jí to podivuhodně i bez zřetelných odkazů k náboženským doktrínám a příslibům nebeské blaženosti po smrti. Už proto zaslouží naši pozornost legislativní i finanční. Naslouchání jejím principům – respektu k autonomii a celistvosti pacienta-člověka – by navíc mohlo přinést inspiraci i jiným medicínským odvětvím. Pro začátek by stačilo všimnout si, že lidé mechanicky nekončí, ale lidsky umírají.

Lenka Sedláková, Literární noviny 2006-14