Neděláme vítěznou medicínu, naším vítězstvím je pomoci lidem důstojně zemřít

**Lidé s energií
**Staniční sestra Monika Gajdošová pracuje v ostravském Hospici svatého Lukáše už od jeho vzniku v roce 2007. Pochází ze Slovenska, kde také získala zdravotnické vzdělání. Domů, do městečka Gelnice na východním Slovensku, jezdí každý měsíc. Ostrava pro ni znamená hlavně práci, ale nestěžuje si. Svým povoláním žije.

„Prostě jsem to zkusila,“ odpovídá Monika Gajdošová na otázku, jak se stala zdravotní sestrou. „Neměla jsem žádné speciální představy o budoucnosti, nic jsem neplánovala.

Když jsem se ve čtrnácti rozhodovala, co budu dále studovat, zhlédla jsem video o zdravotních sestrách a řekla jsem si, že by mě to mohlo bavit,“ popisuje cestu ke svému zaměstnání Gajdošová. Co to vlastně je hospic, místo, kde dnes pracuje, však zjistila až ve druhém ročníku bakalářského studia. „Listovala jsem nějakou odbornou příručkou a hledala námět na písemnou práci. Tehdy jsem narazila na slovo hospic a poprvé v životě se tím začala více zabývat. Celé to téma mě zcela pohltilo.“

Tohle slovo ale lidé nepoužívají příliš často, mnoho z nich dokonce neví, o co se jedná, anebo mají o těchto zařízeních zkreslené představy. „Pokud si někdo myslí, že hospic je jen odložiště starých a nevyléčitelně nemocných lidí, ať se přijde podívat k nám,“ říká zapáleně Gajdošová. „Na návštěvníky, kteří se o hospice zajímají, jsme si vždy udělali čas, nikoho jsme neodmítli. Musíme zvyšovat povědomí lidí o naší práci a o instituci hospice, je třeba se o tomto tématu bavit,“ dodává Gajdošová.

Ostravský hospic je veden v rodinném duchu, kapacita třicet čtyři lůžek je podle sestry Gajdošové optimální. Personálu tu ale více než v nemocničních zařízeních nepotkáte. „Někdy máme napilno. Není to pouze o fyzické práci, ale také o psychické námaze. Musíme umět komunikovat jak s pacienty, tak s jejich rodinami. Všichni nemocní přirozeně vyžadují hodně pozornosti. Neumím si představit, že bych někoho na smrtelné posteli odbyla větou ,Nemám čas‘.

Když umírá člověk, tak tam s ním prostě jsem,“ říká Gajdošová.

V hospici se provádí takzvaná paliativní léčba a péče, která nemá pacienta uzdravit, ale zmírnit příznaky, které jeho nemoc provází. Jedním z takových nejčastějších příznaků je bolest.

„Měli jsme i případy, kdy se pacientův stav zlepšil natolik, že se mohl navrátit do domácí péče. Ale je to spíše výjimečné,“ říká Gajdošová. Služby hospice se ale samozřejmě neomezují jen na podávání prášků proti bolesti, protože fyzická bolest je podle sestřičky Gajdošové mnohdy menší problém než psychické problémy.

„Tyhle dvě složky se navzájem podmiňují. Snažímese naše pacienty dovést ke smíření, aby našli pokoj v posledním stadiu života. To je filozofie a podstata hospiců, doprovázet pacienty a jejich rodiny v těchto těžkých okamžicích,“ doplňuje Gajdošová. Hospic také aktivně spolupracuje s duchovními. Dvakrát týdně mají pacienti možnost vést rozhovor s pastorační asistentkou a dokonce třikrát týdně se slouží v místní kapli mše.

„I nevěřící pacienti využívají těchto služeb. Návštěvy se neomezují na modlitby nebo četbu z bible, hovořit s knězem mohou nemocní o čemkoli. Dokonce pro nás není problém zajistit návštěvu duchovního z jiné než římskokatolické církve,“ vysvětluje Gajdošová.

O tom, že je Hospic svatého Lukáše příjemným místem i přes své hlavní poslání, se mohli lidé přesvědčit na vlastní oči na dnech otevřených dveří 16. a 17. února.

Telegraficky

Oblíbená kniha: Božie slovo na každý deň, literatura s paliativní a hospicovou tematikou, duchovní literatura
Oblíbené místo: Slovenské Cechy, část Gelnice
Oblíbená dovolená: Kanada, Aljaška