Marginálie říjnová

Marginálie říjnová o euthanasii

Úvahy o euthanasii se čile šíří, práce na zákonu na totéž téma čile pokračuje a řada euthanatických sympatizantů si myslí, že tím bude Česko světové, pokrokové a liberální.

Přemýšlím, jak by dopadlo lidové referendum na toto téma, a obávám se, že nebezpečně – tedy pro euthanasii. Laická veřejnost je nepoučená (dezorientovaná, plete si pojmy), odvyklá ctít právní a morální normy a posuzovat jevy v jejich kontextu a mladá generace bude nesporně cítit příležitost k liberální revoltě.

Jak vlastně argumentovat ve společenském dialogu a proč považovat uzákonění euthanasie za nebezpečné? Úmyslně se vyhýbám označování euthanasie v kategoriích dobrá/špatná a nechci argumentovat náboženskými argumenty ve značně ateistické či nábožensky povrchní společnosti, ani argumenty konzervativními, které dráždí levicové liberály.

Na prvé místo svých obav kladu technokratické zneužití aktivního ukončování života. Patos prométheovské liberální vzpoury odnímající Bohu monopol na rozhodování o míře utrpení a o vysvobozující smrti může velmi snadno vyčpět v technokratickou rutinu. Největší riziko představuje nedostatečné zabezpečení proti zneužití euthanasie jako výslovné opakované žádosti kompetentních jedinců (extrémní řešení extrémních a v zásadě ojedinělých situací) k aktivnímu ukončování života domněle či skutečně (ovšem podle jakých kritérií?) živořících jedinců v každodenní praxi.Výstižně lze hovořit o nebezpečí eichmannizace euthanasie.

Adolf Eichmann byl vrchní technokrat holocaustu, konečného řešení čili vyvraždění Židů ve vyhlazovacích táborech. Pokud si správně vzpomínám, byl to submisivní člověk, sice přesvědčený nacionální socialista, ale žádnou zvláštní zášť k Židům necítil – jen pečlivě a s organizačním talentem řešil logistický problém masových transportů a chodu vyhlazovací mašinérie. Kapacita vagonů, průjezdnost tratí, technika zabíjení, dodávky smrtícího plynu, kapacita krematorií – čísla, kolonky, žádní lidé, žádné osudy, činnost bez vášně i mravních zábran. Doma spořádané manželství, 4 děti, obliba komorní hudby, slušný člověk – vloni by se dožil 100 let, kdyby nebyl po dopadení v Argentině (kde žil pod falešným jménem) souzen a v roce 1962 popraven v Izraeli. Mimochodem jeho proces s autentickými výpověďmi detabuizoval téma holocaustu, nad nímž do té doby vládlo velké mlčení. Přes absolutní hrůzu genocidního vyvražďování milionů lidských bytostí dominuje dokumentům o jeho provádění odosobněný klid – doporučuji přečíst knihu M. Rosemana Setkání ve vile u jezera o organizační konferenci ve Wannsee v lednu 1942 (česky nakladatelství Dokořán, Praha 2003) nebo ještě lépe zhlédnout britský film o této konferenci; tuším, že se jmenuje Konference ve Wannsee.

I euthanasie bude vyžadovat organizační řešení – např. metodickou standardizaci usmrcení (jaké množství a jaké smrtící látky podat), rozhodnutí, zda půjde o výkon v rámci pobytového paušálu nebo o samostatně vykazovaný zdravotní výkon, který dostane své číslo v Sazebníku výkonů s bodovými hodnotami. Ty bodové hodnoty zahrnou čas lékaře a materiální náklady vynaložené k usmrcení. Největší diskuse bude pravděpodobně vedena o rozsah euthanasií, tedy o „pomezí oprávněnosti“, obdobně jako bylo ve Wannsee diskutováno o začlenění míšenců do vyhlazování. Právě v tom vidím hlavní nebezpečí eichmannizace – v možnosti „dopřát dobrodiní milosrdného usmrcení“ i těm, kdo o ně v danou chvíli nemohou sami výslovně požádat, např. „trápícím se přestárlým dementním lidem“ nebo lidem v bezvědomí. Pokud zákon bezpečně nezabrání ukončování života nekompetentních (tedy k rozhodování nezpůsobilých) osob z úradku rodiny a/nebo lékařů, obávám se, že se nestačíme divit. A vůbec nepochybuji, že se najde dost a dost „slušných lidí, pozorných rodičů a milců komorní hudby“, kteří se zeptají, proč ještě nebyla provedena euthanasie u tamté trápící se stařenky z pokoje číslo sedm…                     

Není dobrým znamením, že v úvahách o euthanasii se znovu objevuje velmi nekorektní a v posledních letech nepoužívaný pojem „přestárlost“, který indukuje představu, že někdo je příliš starý (zřejmě pro život), že dosud jaksi zapomněl umřít. A není dobrým znamením, že rozhovor o umírání a euthanasii, který v pořadu Před půlnocí vedl na kanále ČT24 redaktor M. Komárek 12. října 2007, byl archivně podbarven dlouhými záběry z domova důchodců či z léčebny pro dlouhodobě nemocné, i když pan redaktor hovořil o sebevraždách elitních občanů starověkého Říma. Mimochodem by mne zajímalo, zda staří lidé ukazovaní v oněch záběrech souhlasili s tím, aby byli promítáni v kontextu nedůstojného života vyzývajícího k sebevraždě či k euthanasii.

A není dobrým znamením, že o euthanasii hovoří mocenská elita „shodou okolností“ v souvislosti s pozorností věnovanou stárnutí populace, růstu nákladů v posledním roce života a přibývání velmi starých lidí ve společnosti. Moc rád bych se mýlil, jen slyšel trávu růst a moc rád bych čelil jen liberální vzpouře proti Bohu, tabu a konvencím. Ale pokušení moci jsou veliká a straší mě ten Eichmann, co také necítil nenávist a jen řešil takový organizačně technický problém „kam s nimi“. Přes nadšení mnohých propagátorů z liberalizace života tak euthanasie představuje velké riziko totalitně eugenických tendencí a orwellizace společnosti.

Velmi proto souhlasím s názory paní Božkové, kterou jsem viděl v dotáčce jiného pořadu České televize, a sice, tuším, nazvaného Politické spektrum, kde zdůrazňovala, že nejprve je třeba optimalizovat pozici a ochranu pacientů, zdravotní a sociální služby, informovanost veřejnosti, paliativní péči a paliativní medicínu, a teprve potom eventuálně uvažovat o legalizaci euthanasie, a to pokud možno v ovzduší mravně vyspělejší společnosti, než je ta naše současná – ve společnosti ztotožněné s mravními a právními normami, které by minimalizovaly riziko zneužití rizikového zákona.

Druhou námitkou proti nadšení z euthanasie je riziko posouvání hranice, kdy se život jeví jako neúnosný, jako něco, co člověka nebaví, čeho se lze snadno zbavit. Jak se bude vyvíjet míra utrpení opravňující k euthanasii či jen míra nedostatečných požitků, míra anhedonie – nebavím se, nechť tedy zemřu? Domnívám se, že po desetiletích reálněsocialistické konzumnosti ve stylu gulášového socialismu bychom měli před koketováním s euthanasií obnovit reálné vnímání života s plnou odpovědností, jedinečností a náročností. Je třeba ve společnosti posílit chápání významu odvahy, naděje a smyslu utrpení (např. podle konceptu V. E. Frankla), což nebude snadné, a tedy ani rychlé, když církve mají malý dopad, transformace školního působení se nedaří a média zpracovávají veřejnost zcela odlišným způsobem. Společnost, která má sníženou míru jak zodpovědnosti, tak ochoty snášet nepohodu, natož utrpení, by se do euthanatických experimentů pouštět neměla.

A konečně bych připomněl pochyby o tom, co je vlastně po smrti. Pan redaktor Komárek ve zmíněném pořadu Před půlnocí celkem vehementně připomínal, že z (přírodo)vědeckého hlediska není po smrti nic. Nehledě k tomu, že věřící lidé mají své představy posmrtného života, existují i filozoficko-existenciální rozvahy; počínaje Hamletem („zemřít, spát, nic víc – nic víc? ….“), přes Máchův Máj inspirovaný protestantským mystikem Boehmem až třeba k mému letošnímu literárnímu objevu, Portugalci Fernando Pessoa-ovi (česky Kniha neklidu, Argo 2007): „A já, který bázlivě nenávidím život, obávám se okouzleně smrti. Bojím se té nicoty, která může být něčím jiným, a bojím se jí zároveň jako nicoty i něčeho jiného, jako by se v ní mohlo spojit i to nijaké i to hrozné, jako by mi do rakve měli zavřít věčné dýchání tělesné duše, jako by v té klauzuře měli rozdrtit to nesmrtelné. Představa pekla, kterou si mohla vymyslet jen satanská duše, pramení podle mě z podobné neujasněnosti – ze směsice dvou rozdílných bázní, které si navzájem protiřečí a přitěžují.“ (str. 113).

Nu, podle mnohých to může být s milosrdností usmrcení složitější než připouští jistá část vědecké obce. A v rámci úvah o onom po-životě mohu ještě připomenout jinou pozoruhodnou knihu z letošní produkce, a sice český překlad anglického originálu z roku 1997: N. Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení. Praha, Vyšehrad 2007.

Takže je o čem přemýšlet a oč usilovat – nejen o sobě. I budoucnost celé společnosti, jak se říká, spočívá v našich hlavách a srdcích.