Marginálie prosincová

Tak a zase máme advent. Rodinu od rodiny jiný – někde kouzelný dětskou nedočkavostí, jinde stroze religiózní, někde smutný osamělostí, nemocí, nedávnou ztrátou blízkého člověka. Ať v té či oné modulaci, většinou je dnešní advent zahlcený děním na hony vzdáleným zklidnění a usebrání starověkých a středověkých zemědělců v nejtemnější části roku. Je toto narušení, ba pozbytí historického rituálu závažným nedostatkem, dokonce evolučním úpadkem?

Tehdy, ve „zlatých časech církevního adventu“, liturgie kopírovala sluneční světaběh. Chladná temnota venku vybízela a nutila ke krbu, loučím, ke shlukování, vyprávění příběhů a k úvahám o naději na příchod (návrat) přírodního i symbolického světla, tepla a ovšem i obživné hektičnosti „dnů setby a sklizně“ - pro ty, kdo přežijí zimní zklidněné usebrání. Alternativou spirituálního rozjímání a povznášení bylo nejspíše alkoholové upadání, tupé opíjení po mužickém způsobu – do němoty a bezvědomí.

Civilizační rozvoj, elektřina, Edisonova žárovka nás na hony vzdálily oněm časům – respektive náš způsob života vzdálily oněm časům, neboť, jak napsal Goethe, lidstvo se vyvíjí, ale člověk se nemění. Asi jsme svým prapraprapředkům bytostně bližší, než si myslíme – jsme zřejmě ovládáni či ovlivňováni týmiž pudy, instinkty a reflexy, podléháme stejným frustračním a stresovým reakcím, jen jejich příčiny a okolnosti jsou jiné. Také jsme, či měli bychom být, poučenější svou kolektivní zkušeností. A disponujeme pochopitelně nesrovnatelnými prostředky a možnostmi k realizaci svých rozhodnutí – šťastných i nešťastných, správných i nesprávných.

Z které fáze historie a evoluce lidského rodu by naši předci, přenesení do dnešních časů, byli schopni ustát nároky naší doby? Nejde ani tak o civilizační otřes, jemuž by byl vystaven člověk pravěký, starověký či „jen“ renesanční, byť by šlo o vzdělance oné doby. Jde o potenciál řekněme naklonovaného jedince. Jaké asi budou – nebo možná již utajeně jsou – zkušenosti s člověkem naklonovaným z buněk získaných z archeologických vykopávek či vhodněji z takového alpského muže Őtziho – přirozené mumie z doby měděné (3300 let př. n. l.), nalezené v roce 1991 v ekologicky tajícím, ustupujícím horském ledovci v Rakousku. Dokázali již tehdy Rakušané zachránit buňky pro klonování, nebo byl Őtzi nalezen naštěstí/naneštěstí (?) o pár let dříve, než by vědecký pokrok umožnil zachování jeho genetické informace a její využití/zneužití pro klonování? Byl by (bude, je?) Őtziho klonát schopen vyspělého vzdělání současného typu? Zkusí (zkusili by) jej jeho „otcové“ „protáhnout“ Harvardem a přivést k „nobelce“ 3. tisíciletí z buňky, respektive genetické vlohy staré nějakých 5 300 let? Nebo by ještě Őtzi, vrácený do povijanu a školních škamen, nebyl evolučně schopen tak vyspělého myšlení, takové míry abstrakce, nebo třeba jen takové míry sebekázně?

Odhlédnuto od Őtziho: v kolika relikviářích zůstala zachována autentická DNA – genetická informace toho kterého světce? A lze si představit shromáždění jejich naklonovaných alter ego? Byli by disponováni k obdobným činům jako jejich mateřské, původní „druhé já“, jehož nehmotnou substanci, směs vědění, zkušeností, zásad, motivů, svědomí a činů, by ovšem v sobě nenesli? Ta představa souzní s tím, že neopakovatelnou podstatou každé živé bytosti, zvláště lidské, není „ono klonovatelné“, nýbrž „ono spirituální“, ono nehmotné, to, čemu říkáme vědomí, vůle, duše.

Jsou klonování a shromáždění jejich produktů zvrhlé představy, Faustova ďábelská mámení, nebo velkolepé výzvy nové doby, nového milénia chápaného až chiliasticky? Vzdalujeme se stále od „ztraceného ráje“, nebo je naše zmatená, rozporuplná, pomlouvaná a zamlžovaná současnost předzvěstí, „adventem“, nové civilizační úrovně, adventem Fukuyamova konce dějin? Periodické (spíše než průmyslově podmíněné) tání ledovců zavání potopou, míra globální nedomluvitelnosti, globálního nesouznění o univerzálních hodnotách upomíná na babylonské zmatení jazyků, Huntingtonův střet civilizací má apokalyptické rozměry, lidský věk se začíná blížit metuzalémské dimenzi, průkaz překryvného čtení písmen genetického kódu – to, že týž text lze číst různými způsoby, z nichž každý přináší jinou informaci - upomíná na kabalistické principy, umělá inteligence si pohrává se šémem.

Jde o jevy biblických rozměrů: čelíme stále závažným hrozbám, ale vzcházejí nám i stále neuvěřitelnější naděje. Žijeme v mnohaslibné době naplňující touhy a tušení desítek generací.

Jsme součástí nejednoduché, ale úspěšné civilizace. Neměli bychom se bát jejího směřování, její přirozené evoluce.

A můžeme být vývoji něčím vědomě, cílevědomě prospěšní? Úkolem jednotlivců v době civilizačního adventu, na úsvitu nové civilizační éry, je nejspíše přispívat k opravdovosti a k etické kultivaci společenského dění, k „chiliastickému spoutání zla“.

Jsou to nadějné vyhlídky, i když nečiní každodenní život, životní úděl nás smrtelníků ani snadnějším ani méně ohroženým a mnohdy přeplněným smutnými událostmi.

Přejme si proto nejen krásné Vánoce a vše dobré v roce 2009, ale také „franklovsky“ naději, odvahu, vůli ke smyslu, ke směřování. A.... nebojme se budoucnosti. Nehledejme cesty zpátky „na stromy“, proti proudu vývoje, k pomyslným kořenům. Sami jsme nejen jejich výhonky, ale současně i „kořeny“ příštího dění, k němuž bychom měli zůstat obráceni. Nepropadejme iluzím o společnostech zdánlivě bližších vývojovým kořenům a domněle přirozenému životu – nejspíše nekráčejí svou zvláštní cestou, ale svým zvláštním tempem.

Nebojme se evoluce, nebojme se směřování své židovsko-křesťanské civilizace ani civilizace globální, z ní podstatnou měrou vycházející.