překlad

Jsem čerstvá medička a už nenávidím svou práci

Věděla jsem, že to bude křest ohněm, ale já nechci riskovat zdraví svých pacientů, abych se něco naučila. Jsem vyděšená, vyčerpaná a nenávidím práci lékařky. Takhle to být nemělo. Můj šokovaný přítel hledí v obavách jak sedím v kuchyni na podlaze a pláču. Skončil můj třetí den na oddělení a já už se tam nikdy nechci vrátit.

Potvrdila jsem úmrtí své první pacientky – při ohledávání vychladlého těla paní, o kterou jsem se starala, jsem se snažila nemyslet na to, že je to také poprvé, kdy jsem v márnici. Vyděšeně jsem nabírala krev pacientům, kteří si nezasloužili, aby se kolem nich třásla osoba s vyděšenýma očima a jehlou v ruce. Kdykoliv jsem si sedla k počítači, abych se zoufale snažila vzpomenout, jak se předepisuje lék, zalily se mi oči slzami a byla jsem paralyzovaná vědomím toho, co všechno bych mohla svým pacientům způsobit, kdybych udělala chybu.

Na medicíně nám říkali…

Na medicíně nám říkali, že naše formativní roky – tedy první dva roky naší lékařské práce – budou úplně jiné než stáže ve škole. Předpokládala jsem, že mě hodí rovnou do vody, abych plavala, ale čekala jsem, že se budu mít kam obrátit. Čekala jsem, že kolem mne bude dobře sehraný tým, který mne bude hlídat a nenechá mě v tom samotnou ani na chvíli. Ale jak jsem tak seděla u počítače – jediná lékařka na celém oddělení druhý den v životě v práci a modlila se, aby se nikdo na nic nezeptal – neměla jsem tušení, co a jak, byla jsem vyčerpaná a nevěděla jsem, co si mám vůbec počít. Když jsem přišla poprvé v životě do nemocnice jako lékařka, byli všichni zkušenější doktoři v nemocnici úplně noví. Druhý den to bylo také tak. Dobře sehraný tým tam nebyl. Ještě ani neexistoval. Po letech teorie a učení se, jak pečlivě vyplnit připravený předpis na léky, jsem stála před počítačovým systémem, který jsem nikdy ani neviděla a ve kterém jsem měla zadávat předpisy na všechny léky a žádosti o testy.

Když jsem se svým supervizorem obcházela oddělení, s žádným pacientem jsem skoro nepromluvila. Potom jsem seděla u počítače, mlátila do něj pěstí a vyčítala si, že jsem se na základní škole nenaučila psát všemi deseti. Také jsem se snažila nemyslet na to, že ten pacient, který trpěl sníženým příjmem tekutin, měl ten den stále ještě víc tekutin než já. Když jsem dokončila všechny své povinnosti, což se mi podařilo teprve o dvě (neplacené) hodiny později, než se předpokládalo, ještě jsem rychle obešla oddělení, abych se ujistila, že jsem u nikoho z pacientů na nic nezapomněla a že je můžu v klidu předat stejně přetažené noční směně. Pacienti i jejich příbuzní vypadali, že mě rádi vidí, vyptávali se na svou léčbu a komentovali fakt, že už jsem tam dvanáct hodin (i když se nezdáli nijak překvapení).

Tahle obchůzka byla nejspíš tím jediným důvodem, proč jsem se na oddělení vrátila i další den. Když jsem trochu promluvila s lidmi, o které jsem se tak usilovně snažila starat, připomněla jsem si, proč jsem před lety šla na medicínu. Abych pomáhala lidem, abych se učila od svých pacientů, abych něco změnila. Když ten večer přišel přítel domů, našel mne, jak spím na posteli v kabátě, večeři do mikrovlnky jsem ani nevyndala z lednice. Rozpis služeb do práce jsem dostala tři dny před nástupem. Teprve tehdy jsem mohla potvrdit své nejlepší kamarádce, jestli můžu na konci měsíce přijít na její svatbu. Už jsem v zaměstnání týden a stále nemám smlouvu a nikdo mi nedokáže říct, kolik peněz budu dostávat. Rodiče a přítel mi platí jídlo a nájem až do konce měsíce a první výplaty, ale vůbec netuším, kdy jim peníze budu moct začít vracet.

Neriskovat zdraví pacientů

Modlím se, aby se to zlepšilo, a doufám, že se to i stane. Už se přece ví, že výpadky v rozpisech služeb kvůli nedostatku personálu se stále zvětšují. Zdá se, že náš zdravotní systém se potácí na okraji propasti. Všichni se plouží dál, ale nikdo už nemůže nevidět, že bez navýšení financí a personálu, je systém nadále neudržitelný. Spousta mých pacientů vůbec v nemocnici být nepotřebuje. Potřebují být v prostředí, kde je menší pravděpodobnost, že budou ležet celé hodiny v posteli. A také menší pravděpodobnost, že dostanou nějakou infekci, které se v nemocnicích plných nemocných lidí přes všechnu naši snahu nutně vyskytují. Ale systém sociální péče je na tom ještě hůř, což odnáší (a platí) systém péče zdravotní.

Každý mi říká, že tohle je „křest ohněm“ a že „tak se člověk učí“. Ale já nechci riskovat zdraví svých pacientů, abych se něco naučila. Mám strach. Už teď jsem vyčerpaná. Už si vůbec nejsem jistá, že chci být lékařkou, a to jsem sotva začala.

Ćlánek vyšel na webu Guardianu.

Přeložil/a:
Magdalena Pehalová