Jako když zhasne svíčka, tak zemřel prezident Havel

A.cz: Byla jste panu prezidentovi nablízku poslední měsíce jeho života, jak jste se vyrovnala s tím, že zemřel?
Dosud jsem se s tím nevyrovnala. Nemůžu uvěřit, že na Hrádeček nikdy nepojedeme, že už tu není. Zvykla jsem si na něj.
Ale dnes, když jsem viděla jeho rakev na lafetě, tak jsem si říkala, že takhle by si to přál. Měl rád to slavnostní, důstojné do důsledků. Připadá mi, jako by se vrátila atmosféra revoluce, čtou se jeho knihy… To by byl velmi spokojen.
A.cz: **Většina lidí umírá v nemocnici, pan prezident měl z tohoto pohledu milosrdnou smrt — zemřel tam, kde to měl rád a ve spánku…
**To určitě. Zažil mnoho dlouhodobých pobytů v nemocnicích a to prostředí mu vadilo. On měl rád své věci, svůj pořádek, své lidi kolem, měl rád květiny, pravidelně se kupovaly gladioly, na které se rád díval. To mu dodávalo jistotu, že je o něj postaráno, jak si představoval. Chtěl rozhodovat o svém osudu, což se mu podařilo až do konce. 
**A.cz: Není možné, že kdyby byl převezen do nemocnice, mohl by žít déle?
**To si nemyslím. Chtěl umřít doma na Hrádečku a často to opakoval. Jeho žena i jeho osobní lékař Tomáš Bouzek mu slíbili, že ho v žádném případě nenechají převézt do nemocnice.
**A.cz: Byl tedy smířen s tím, že se blíží smrt?
**Určitě ano. Nebál se otevřeně o smrti a umírání mluvit. Často o tom hovořil se svými přáteli.
**A.cz: Tušil v den, kdy zemřel, že přichází konec?
**Myslím si, že ne. To ráno jsme spolu mluvili, o tom, co bude dělat. I mě překvapilo, že zemřel, nečekal to nikdo z nás.
**A.cz: Nic tedy nenaznačovalo, co se stane?
**Vůbec ne. Naopak. Ráno byl v dobré kondici a mluvil mnohem zřetelněji a lépe než den předtím. Ráno jsem jeho lékaři, se kterým jsme jeho stav pravidelně konzultovali, psala, že je v dobré náladě. Dohodli jsme se, co mu mám dát za léky, natáhla jsem je do injekce, léky jsem nachystala…
Večer předtím jsme plánovali Vánoce, projevil přání, že by rád zůstal na Hrádečku a byl by rád, kdyby paní Dagmar přijela. Ona mu slíbila, že vše zruší a budou tam společně. De facto jsme domluvili celé Vánoce. Šel spát poměrně brzy, ale usnul pozdě, nemohl spát, což ale výjimečné nebylo.
**A.cz: Na čem mu nejvíc záleželo poslední dny?
**Dost mu právě záleželo, aby mohl být o Vánocích na Hrádečku, aby mohl být tam, kde to má rád.
**A.cz: Jak tedy probíhal prezidentův poslední den?
**Byli jsme tam jen já a paní Dagmar. Já jsem převzala službu v sobotu večer, mluvila jsem s ním několikrát v noci, když nemohl spát. Ráno jsme spolu mluvili mezi 7-7:30, kdy se půjde mýt. Poslední věta, kterou jsem od něj slyšela, byla: „Já chci ještě spát, přijďte tak za hodinu.“ Což běžně dělával. Když jsem tam kolem 9 hodiny byla, ještě spal. Když jsem ale přišla v půl desáté, zdálo se mi, že se jeho dech zpomaluje a stává se mělčím, že se něco mění… Takový dech mají lidé, kteří se blíží smrti. Záhy mezi 9:45-50 najednou přišla chvíle, že se už nenadechl. Bylo to, jako když zhasne svíčka, tak tiché.
**A.cz: To je záviděníhodná smrt…
**To ano.
**A.cz: Co jste v ten okamžik blížící se smrti dělala?
**Často jsme klečeli u jeho postele, aby se nemusel dívat k nám nahoru, abychom byli ve výši jeho očí. Přiklekla jsem k němu. Ale překvapilo mě, že najednou zemřel, když jsme měli vše nachystané, že budeme vstávat…
**A.cz: Co jste udělala pak?
**Když jsem se přesvědčila, že je mrtvý, šla jsem za paní, ale ona už byla na cestě do pokoje a říkala, že ví, co jí jdu říci. Zůstali tam o samotě a já jsem šla volat doktoru Bouzkovi.
Pak jsme se u gauče, kde zemřel, střídali s jeho paní až do druhého dne ráno.
**A.cz: Myslíte, že byl smířen s Bohem?
**Myslím, že určitě. Vědomě se připravoval na smrt. Věděl, že se blíží k posledním dnům svého života. Když o tom mluvil, tak říkal, že člověk má za sebou nechat pořádek a vzpomínky. Pořádal své věci, měl rozepsanou hru, kdykoliv mohl, tak šel — říkal tomu úřadovat. Byl rád, když se mu dobře dýchalo a mohl psát.
Někdy se zmiňoval také o tom, že člověk se neblíží jenom smrti, ale také novému životu, o kterém toho víme mlhavě málo.
**A.cz: Viděla jste umírat spoustu lidí, jakou smrtí zemřel Václav Havel?
**Takovou, jakou si přál. To, co si přál, mu bylo dáno.
Utkvěl mi jeho pozdrav, a zpětně je to vidět i v řadě dokumentů o něm, kdy se loučil slovy: Tak Pánbůh s námi. Kdykoliv jsme odjížděli z Prahy nebo z Hrádečku, tak se tímto způsobem s námi loučil. Večer říkal: Tak Pánbůh s námi, uvidíme, co bude ráno. Nebyla to fráze, bylo to myšleno vážně, a tak to myslím chápal. Že se nějak přibližuje k Bohu, že se připravuje na smrt.
Nemluvil o Bohu výslovně, ale skrze tento pozdrav.
**A.cz: Přijal poslední pomazání?
**Ne.
**A.cz: Máte strach o jeho duši?
**Ne. Platí, co říkal už svatý Augustýn, že je mnoho lidí, které má Bůh a nemá je církev, a je také mnoho lidí, které má církev, ale nemá je Bůh. I bez svátostí se člověk pravdivý a pokorný dostane mnohem dál, než řada katolíků se svátostmi, o tom jsem přesvědčena. A pan prezident je jeden z příkladů — člověk, který žil z vnitřního přesvědčení a své víry v Boha. Je mnohem jistěji u Boha než mnoho katolíků.
**A.cz: Modlíte se za něj?
**Určitě. Ale jsem přesvědčena, že se na nás dívá, že žije v Bohu více než my. Že my se tu uboze plácáme, ale on už to vidí jinak a z jiné perspektivy. Jak říkal pater Halík: přešel za oponu věčnosti.
Ukazuje cestu do naděje a do života, který má jinou kvalitu. A on už to dnes vidí.
**A.cz: Hodně lidí je dnes smutných, truchlí za prezidenta Havla, co byste jim vzkázala?
**Měli by důsledně číst, co napsal. Mnoho lidí jeho spisy a projevy nečetlo. Když uvidí tu hloubku, tak není nic víc. Nepřináší větší úlevu, než žít, jak to říká a jak on se pokoušel.

Někde v pokoji sestry řádu boromejek Veritas Holíkové se od neděle skrývá drobný předmět. Červená šála, kterou Václav Havel, o něhož se od léta starala, nosíval v posledních dnech.
„Dala mi ji jeho paní. Ještě není praná… Neodvážím se ji sama nosit,“ říká žena, která se o prvního českého prezidenta starala i v posledních hodinách jeho života. „Paní Dagmar pro něj měla k Vánocům také šálu. On je měl velmi rád, musely vždy ladit s oblečením,“ přemítá. „Výrazná byla jeho zdvořilost a to, jak si nezakládá na své slávě. Přirozeně a rád přijímal projevy, že ho lidi mají rádi. Skutečně těm lidem naslouchal, nebylo to formální,“ popisuje. „Bylo mimořádné vidět zblízka tak věrohodného člověka, který do poslední chvíle žil to, co říkal. Psal, že se cítí zodpovědný absolutnímu horizontu bytí, ze kterého se budeme zodpovídat. To, co se zdálo idealistické, on žil a také tomu fakt věřil. Byl to někdo hodný následování.“

**A.cz: Jak se jeho věrohodnost projevovala v praktickém životě?
**Projevovalo se to jeho zdvořilostí, která nebyla hraná. Dělal denně sebereflexi. Říkal: Tím, že držím moc tak dlouho, jsem si podezřelý. Ale i když už ji v rukou neměl, nedával najevo svoji zahořklost, že není mocný. Dával najevo, že s námi bude jednat jako rovný s rovným. Nebylo mu zatěžko pořád prosit a děkovat. Jestliže říkával, že pravda a láska musí zvítězit, tak sám bojoval jen pravdou a láskou, nikdy nesáhnul k aroganci. Nikdy se nesnížil, aby se nechal vyprovokovat, když se mu děla křivda. Říkal také, že každý má dělat účty sám nad sebou. A to je také o pravdě a lži, bojovat s vlastní vnitřní lží. Byl zároveň velmi praktický, věděl třeba, kolik se doplácí za léky. A zároveň byl schopen říct, že něčemu nerozumí. Uvažoval v detailech. 
**A.cz: Trápilo pana prezidenta v posledních týdnech něco?
**Kampaň s tou spisovatelkou. A pak také, že je nepochopen. Víte, všichni si ho rádi poslechli, byli rádi, že to jako jediný řekl na rovinu, zatleskali mu, ale dál se to nebralo vážně.
**A.cz: A naopak, co ho v jeho posledních týdnech těšilo?
**Jestli ho něco těšilo, tak to byl zájem lidí, kteří ho přišli pozdravit, podepsat knihu. Velmi ho těšil zájem mladých lidí, od kterých čekal budoucnost. Sledoval nové filmy. Občas vyrazili s Andrejem Krobem (režisér a soused, pozn. red.), či panem Holomíčkem (Bohdan Holomíček — fotograf, který žije nedaleko Hrádečku, pozn. red.) do kina do Trutnova. Mluvili o nových filmech, jako byl například Strom života.
V televizi jsme pravidelně sledovali na ČT24 Kroniku revoluce. Velmi pozorně to sledoval, vídal tam sám sebe v plné síle. Ptala jsem se ho, jak se cítí, když se takto vidí. Nikdy se nelitoval a neřekl, že to je škoda, že to je pryč. Často říkal: ‘Vidíte, jak jsem tam vypadal, jak mě to bavilo?… Už si ani nepamatuju, jak ta jednání probíhala’.
Mnohdy to ale bylo bolestné vidět ten rozdíl mezi současným stavem. A on si to velmi dobře uvědomoval. 
**A.cz: Když se díval na zpravodajský kanál, komentoval třeba kroky Václava Klause?
**Naposledy komentoval to jeho vyjádření ke Gay průvodu, ale to se nedá tlumočit. Netajil se tím, že nesdílí jeho názory, ale nevystupoval nějak nenávistně. Spíš komentoval vtipně jeho ješitnost. Vzpomínám si, když pan prezident Klaus odmítl projít bezpečnostním rámem (při návštěvě Austrálie, pozn. red.), tak to pan prezident kvitoval slovy, že je jedno proč a jak, ale vždy na sebe musí upozornit, aby se o něm mluvilo.
**A.cz: Jak vypadal všední den pana prezidenta?
**Vstával mezi 9-10, sešel dolů, při snídani jsme dohodli program celého dne.
Vyjadřoval se úplně stejným způsobem, se stejnou dikcí, jak jsem ho znala z jeho projevů. Byl velmi vstřícný, lidský, nebylo mu zatěžko pořád dokola prosit a děkovat. Dohodli jsme program dne, jaké parametry bude mít vycházka, zda vezmeme auto, pojízdnou židli, zavolal se pan pistolník (Havlův výraz pro jeho osobní strážce — pozn. red.), který sloužil. Jaký bude nákup, v kolik bude oběd, co bude chtít.
Pak šel do koupelny, velmi na sebe dbal. Oblékal se tak, aby to k sobě ladilo, používal stejnou voňavku, kterou mu dala jeho paní a kterou měla velmi ráda. Dopoledne většinou — neříkal to přímo — byl rád sám a chodil meditovat. Buď chodil ven, nebo seděl v křesle v pokoji. Ale byl rád, když jsem byla vedle, nerušilo ho to. Byl rád, že se něco děje, že je kolem život a není sám. Měl rád ticho, nepotřeboval mluvit.
Nebyl zvyklý jíst často a brzo, oběd býval až kolem 15-16 h. Někdy byl od pana Rajtera, který dovezli pistolníci na několik dní dopředu, nebo jsme vařili.
Odpoledne jsme chodívali na vycházku. Potom večeře a pravidelně v 19 hodin byl připraven vždy na zprávy, občas si šel před tím lehnout. V 19 hodin přicházel pan Krob a dívali se spolu a pak diskutovali, nebo se dívali na filmy.
**A.cz: Vy jste pro Václava Havla pracovala půl roku…
**Spíš bych to nazvala službou. Pan prezident chtěl v létě odjet na Hrádeček, ale jeho stav vyžadoval soustavnější péči, tak požádal arcibiskupa Dominika Duku, zda by to nemohl domluvit s námi. Znal nemocnici Pod Petřínem, kde sestry boromejky slouží, z dob, kdy tam jako vězeň několikrát ležel.
**A.cz: Kolik sester se u něj střídalo?
**Celkem čtyři, 24 hodin denně. Já jsem se krátce předtím vrátila po osmi letech ze studií v Itálii, takže jsem tady neměla žádný úvazek a mohla jsem hned nastoupit. Během prázdnin jsem s ním strávila asi 5 týdnů, pak víkendy. Když za ním chodily návštěvy, tak vždycky říkal, jsem nemocný, podívejte, musí být se mnou pořád sestra, nic si nepamatuju… Neměl strach si sám ze sebe dělat legraci.
**A.cz: Jak to bylo zařízeno prakticky, když jste byli na Hrádečku?
**Bydleli jsme v pokoji paní Dagmar, když přijela, tak spala v jeho pracovně.
**A.cz: Kdo býval nejčastěji kolem pana prezidenta v posledních týdnech?
**Jedna ze sester, pistolník, řidič, někdy paní Dagmar. Někdy přijela na celý týden, na víkendy, poměrně často. Podle toho, jak hrála. Byl velmi rád, když přijela. Velmi se na to vždy připravoval, musel být dobře oblečený, květiny, které má ráda, muselo být vyvětráno, trvalo to celé dopoledne.
**A.cz: Jak budete zpětně definovat poslední měsíce, které jste prožila v blízkosti pana prezidenta?
**Období, kdy jsem měla nezaslouženou čest mu sloužit. Nic jiného.