Dříve nás učili, že dobrá anamnéza je polovina diagnózy

**Jak přijali vysokoškoláci vaši přednášku?
**Byla jsem velmi mile překvapená, že i přes tu velkou konkurenci přednášejících bylo na mojí přednášce hodně studentů. Nejenže ji pozorně vyslechli, ale byli při ní potichu jako pěny. Teprve v diskuzi mně kladli moc zajímavé otázky jak z oblasti hospicového hnutí, tak i z oblasti zdravotnictví a duchovních potřeb nemocných.

**A právě duchovním potřebám nemocných byla věnována vaše přednáška. Nejsou v našem zdravotnictví tak trochu opomíjeny?
**Bohužel, jsou. Stále se mluví hodně o tom, že ve zdravotnictví chybějí peníze, že je v něm leccos špatné. Já jsem přesvědčena, že naše zdravotnictví, navzdory tomu, že se na něj nadává, je z celosvětového hlediska nadprůměrné, co se týká jeho úrovně. Má však jeden vážný hendikep. Zajímá se většinou jen o tělesné potřeby pacienta, což je zoufale málo. Pacient nemá jenom tělesné potřeby, ale i ty sociální, psychické a duchovní. A ty duchovní jsou nejzanedbávanější. Dvaadvacet let po sametové revoluci se v duchovní oblasti mnoho nezměnilo, až na výjimky. Samozřejmě že ve zdravotnictví chybějí peníze, vždycky chybět budou a nikdy jich asi nebude dost. Myslím si, že bychom se měli všichni zaměřit na to, co můžeme ovlivniti bez peněz. To znamená uzdravit mezilidské vztahy. Spousta chorob by se tím vyřešila a nebyly by, protože jsou psychosomatické a vznikají z porušených mezilidských vztahů. Mějte se rádi, řekla jsem na závěr přednášky studentům a to vzkazuji i čtenářům.

**Ptali se vás studenti fakult se zdravotnickým zaměřením, co vám vštěpovali na vysoké škole za vašeho studia na lékařské fakultě?
**To víte, že ano. Na fakultě nás učili, že dobrá anamnéza je polovina diagnózy. Když si lékař pacienta podrobně vyzpovídá, má polovinu diagnózy. Já se ale obávám, že dnes na to není čas a ani to lékaře nenutí věnovat se anamnéze, protože jsou dokonalejší techniky a laboratoře. Takže lékaři naordinují spoustu laboratorních a jiných vyšetření, jako je třeba magnetická rezonance a podobně, přijdou jim výsledky a oni se k diagnóze propracují i bez té podrobné anamnézy. To je sice dobře, jenže při osobním kontaktu s pacientem jsem se ho vyptávala na jeho zdravotní i osobní potíže, radosti a starosti a dělala jsem si poznámky. Tak se mezi námi začal rodit a budovat vztah důvěry.

Na setkání se studenty jste přivezla vaši zbrusu novou knihu vonící ještě tiskařskou barvou. Jak se jmenuje a co v ní čtenářům sdělujete?
Kniha má názevVíme si rady s duchovními potřebaminemocných?** Studentům jsem ji mohla nabídnout s autorskou slevou. Škoda, že jsem knih neunesla víc, protože se po nich jen zaprášilo. V díle předávám své zkušenosti posbírané v průběhu své profesní dráhy všem zdravotníkům i nezdravotníkům, věřícím i nevěřícím, protože každý se s velkou pravděpodobností jednoho dne ocitne v roli osoby doprovázející vážně nemocného. Pak mu moje zkušenosti s diagnostikou a uspokojováním duchovních potřeb přijdou vhod. O nich se u nás málo přemýšlí, málo hovoří i málo píše. V této oblasti jsou dezorientovaní mnozí zdravotníci, ale v důsledku dlouhodobé ateistické výchovy je zmatená a mnoha předsudky zatížená i velká část české populace. Nečekejte v knize žádnou velkou vědu. Naši nemocní a umírající na ni nejsou zvědaví. O to víc si uvědomují svoji největší duchovní potřebu – máme ji všichni bez rozdílu – je to potřeba milovat a být milován. Doufám, že se mými radami, které jsou uvedeny v knize, bude alespoň někdo řídit.

Kolik knih jste už napsala?
Asi patnáct. Většina jich vyšla v Karmelitánském nakladatelství, ale ta, o niž jsem si dnes se studenty i s vámi povídala, vyšla v nakladatelství Grada. Mojí prvotinou byla v roce 1995 kniha s názvemHospic a uměnídoprovázet**. Pak přišly další. Například Hospic slovem a obrazem, Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou, Až k prolití krve a další.

**Ještě před několika dny jste byla prezidentkou Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče…
**Byla to dobrovolná funkce, kterou jsem několik let vykonávala. Vychovala jsem si nástupce, jemuž jsem funkci na sklonku letošního dubna s důvěrou předala. Teď jsem emeritní prezidentka. Pociťuji úžasnou úlevu, protože jsem se ve svých sedmdesáti letech zbavila toho břemene odpovědnosti.

MUDr. Marie Svatošová se narodila v roce 1942. Do roku 1990 pracovala jako praktická lékařka. Pak ordinaci opustila a začala naplňovat myšlenku hospiců v České republice. Nějakou dobu organizovala domácí péči katolické charity a založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí (1993). V roce 1995 otevřela v Červeném Kostelci první hospic v České republice. V roce 2008 převzala z rukou předsedy senátu Přemysla Sobotky Svatováclavskou medaili. V loňském roce byla poctěna vyznamenáním Rytířka života.