Babiččina cesta domů

Vyprávění paní Pavly Novákové o tom, jak pečovala s rodinou o umírající babičku.

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenost s umíráním blízkého člověka, protože i já jsem během starání se o babičku hledala sebemenší radu, pomoc nebo povzbuzení.

Někdy v polovině března manželova maminka zežloutla a jela do nemocnice s tím, že se jí zasekl v žlučovodu kamínek a jednoduchou operací se odstraní. Ležela v nemocnici v Litomyšli, převáželi ji na různá vyšetření do Hradce Králové, až nakonec zjistili, že se nejedná o kámen, ale o nádor, který prorůstá ze žlučovodů do žlučníku a do jater. Doktoři přemýšleli, jestli ještě není nějaká možnost léčby, ale zjistili, že nádor je takové velikosti, že už se operovat nedá, a odhadovali, že babičce zbývají tak 3-4 měsíce života. Udělali jí vývod ze žlučníku a nám oznámili, že maminku dají do „eldéenky“ nebo si ji máme vzít domů. My bydlíme v Praze (asi 160 km daleko) a další 3 bratři bydlí ve svých domech nedaleko maminky. Sešla se rodinná rada a nakonec jsme se dohodli, že babičku vezmeme do jejího domu a my se budeme podle možností u ní střídat. Nakonec to dopadlo tak, že přes týden se o maminku starala švagrová, která nechodí do práce, a v pátek odpoledne jsme přijížděli my z Prahy a byli jsme u ní do neděle večer. Ze začátku to vypadalo jednoduše, ale samozřejmě jsme po několika týdnech byli všichni řádně unavení a vystresovaní.

Babička od počátku většinu dne prospala (nebrala ale žádné léky na bolest ani uklidnění), myslím, že to bylo hodně psychického rázu. Mezi námi, kteří jsme se o ni starali, také vznikl problém. Jeden z bratrů byl proti, abychom babičce řekli pravdu, že není žádná další možnost léčby a že během pár týdnů, možná měsíců zemře. Dokonce ani doktoři v nemocnici mamince všechno neřekli a živili její naději tím, že až zmizí žloutenka, začnou přemýšlet o dalším postupu. Toho se samozřejmě babička držela zuby nehty. Nám to ale přišlo nefér. Jsme totiž křesťané a myslíme si, že se nikomu nemá lhát a že tohle není „milosrdná“ lež, spíš naopak. Protože jsme chtěli, aby měla babička možnost vypořádat se s Bohem, s lidmi, sama se sebou …, a ne žít v plané naději, že zítra možná bude lépe. Nakonec jsme se dohodli, že by babička pravdu měla vědět, ale bylo těžké rozhodnout se, kdo a jak to babičce řekne. Manžel a švagr s babičkou začali mluvit o víře a Bohu. Před vánoci zemřel totiž jejich tatínek a ten se nakonec rozhodl ve svých 87 letech, pár dní před tím, než zemřel, že se nechá pokřtít, a přál si Boží odpuštění. Na maminku to mělo velký vliv a od té doby se jí to honilo hlavou. A to netušila, že uteče jenom pár měsíců a bude na smrtelné posteli ležet také ona. Takže hned první víkend, kdy přišla babička z nemocnice, rozhodla se, že chce být pokřtěná. Babička samozřejmě tušila, že je to vážné, ať říkali doktoři, co říkali, a bála se. Od té doby jsme se snažili s babičkou mluvit tak, aby pochopila, že brzy zemře, ale jenom v náznacích, nikdo z nás neměl odvahu. Až jednou, když jsem seděla u její postele, začala mluvit o doktorech a o tom, jak je to hrozné, že je pořád žlutá, že čeká, až odžloutne, aby s ní mohli něco dělat, ale že tomu moc nevěří. Nadechla jsem se a řekla jí, že to pravděpodobně vypadá, že v nebi je dědovi smutno a že ji chce mít u sebe, protože už s tím nepůjde asi nic udělat. Tlouklo mi srdce na poplach a přišlo mi, že jsem provedla hroznou věc, ale babička řekla jenom „Hm, no jo“ a vypadala mnohem spokojeněji, asi měla konečně jasno. Opravdu hodně moc mi v těchto chvílích pomohly tyto webové stránky, jenom díky příběhům a radám zde na umirani.cz jsem získala odvahu a získávala jsem ji dál i v ostatních věcech.

Babička první tři týdny, co byla doma z nemocnice, byla schopná ještě s oporou dvou lidí dojít na záchod, sem tam s pomocí pár minut seděla na posteli, jinak jenom ležela. Docela měla i chuť k jídlu a hlavně pořád pila. K snídani si dávala svoje oblíbené kafíčko a to jí potom bylo vždycky lépe. K pití jsme střídali, co se dalo – džusy, čaje, vody, nealko pivo (na to mělo chuť skoro pořád :), šťávy. Občas jsme babičku převedli na křeslo, aby se z něj dívala na televizi, jednou, když bylo krásně, ji švagr odvezl na vozíku na terasu, aby se chvilku prohřála na sluníčku, ale dlouho tam nevydržela a byla brzy unavená. Babičku taky pořád bolely křečové žíly, takže jsme několikrát denně dávali ledové obklady z ručníků, nohy promazávali mastmi a babička pořád chtěla mít nohy podložené. K tomu dostala babička vysoké horečky, většinou odpoledne, a trvaly jí i přes noc. Divila jsem se, že nedostala zápal plic – ty mokré ručníky na nohách, k tomu horečky … Ale babička byla bojovnice a srdce měla jako zvon a nikdy v životě vlastně ani nemocná nebyla. Doktoři říkali, že nebýt toho nádoru, babička měla jinak zdraví jako třicátnice (bylo jí 71).

Ale týden od týdnu se babička měnila. Postupně už nebyla schopná dojít na záchod, takže jsme začali používat mísu, což pro ni bylo hodně těžké, protože i ve svých sedmdesáti letech byla babička dáma, která ráda nosila vysoké podpatky, korále, sladěné módní oblečení …. a najednou měla chtít, aby jí někdo pomáhal s takovou intimní záležitostí. Ale bylo to o poprvé, podruhé, a potom jsme si zvykli jak my, tak i ona. Babička postupně přestávala mít chuť na cokoli, jen sem tam ji popadla obrovská touha po něčem – najednou si vzpomněla, že když byla malá, že milovala jahody se šlehačkou, a tak manžel ujížděl pro jahody. Ale nakonec byla schopná sníst jednu malou lžičku a víc nemohla. Bylo to moc smutné, ale díky těmto stránkám jsem věděla, že pomalu některé orgány vypovídají službu a že vlastně ani pořádně jíst nepotřebuje. Ráda také cucala vodové zmrzliny, svlažilo jí to pěkně rty a krk. Jak přestávala jíst, snažili jsme se (na doporučení doktorky) do babičky dostat Nutridrink. Vůbec jí ale nechutnal, tak jenom pro pocit, aby byla trošku silnější, malinko vypila. Za pár dní už jsme babičce pití podávali jenom brčkem. Síly moc neměla, ale brčko ještě utáhla, a tak na chvíli ještě pití bylo zajištěno. Později jsme pití podávali jenom injekční stříkačkou. Zvláštní bylo, že si maminka nikdy nestěžovala na bolesti, jenom ty horečky ji trápily už několik týdnů a stále ji bolely nohy. Najednou ale ustaly horečky i bolesti nohou. Pak přišlo období, kdy už babička nebyla schopná jít ani na mísu a my museli přistoupit na plenkové kalhotky. Ale to už bylo vidět, že je babička tak unavená, že to tolik neřeší a necítí se moc poníženě. V tuto dobu se nám babička už ztrácela před očima, byla kost a kůže, ale i přesto vážila skoro tunu, když ji bylo potřeba nadzvednout, umýt, převléct kalhotky, tričko…. Ze začátku jsem se to snažila zvládnout sama, nechtěla jsem volat manžela, věděla jsem, jaké by to pro ni bylo, kdyby u toho měl být přítomen její syn. Ale pak už to nešlo – začaly mě bolet záda, krční páteř, nohy … a i když myslím, že mám docela dost síly, najednou jsem si připadala nemožná. Měla jsem strach z každé chvíle, kdy jsem zjistila, že babička potřebuje převléct nebo vyměnit kalhotky. Chtěla jsem to zvládnout a vydržet sama, ale zjistila jsem, že jsem jí tím naopak ublížila, že jsem jí tlačila rukou na záda ve chvíli, kdy jsem ji překulila na bok, abych ji mohla umýt. Takže jsem zavolala manžela a ten s odvrácenou hlavou asistoval. Když babička zjistila, že je to pro ní takhle mnohem komfortnější, tak se nebránila a já se přestala bát chvil, kdy bylo potřeba babičku otáčet.

Musím přiznat, že byly chvíle, kdy jsem brečela. Přišla jsem třeba do koupelny, abych babičce vyčistila její zuby, a rozbrečela jsem se s tím, že už nemůžu, že nemám sílu ani odvahu a že vůbec nerozumím a jsem zmatená z toho, proč si ji Bůh ještě nebere k sobě, když ho o to pořád prosím. Brala jsem to jako takovou zradu, že najednou Bůh nikde kolem není, když ho nejvíc potřebuji, že mě v tom nechává, když už nemůžu. Ale najednou jsem cítila obrovskou úlevu a jakoby do mě vliv někdo novou sílu. Omyla jsem slzy a s úsměvem šla za babičkou. To byla ta Boží pomoc. Teď vím, že bez něj bych to nezvládla. A to jsem takhle trávila jenom víkendy, opravdu smekám a obdivuji každého, kdo se o nemocného stará sám až do poslední chvilky. A naší babičce se pomalu ty poslední chvilky blížily.

Rozhodli jsme se, že hned první týden prázdnin strávíme u babičky. Takže jsme hned po vysvědčení sbalili věci, děti a kočičky a mířili jsme do východních Čech. V tuto dobu na tom byla babička už hodně špatně – nejedla, čtyři dny nepila, protože se při pití dusila, a skoro nevnímala. Když jsem se střídala se švagrovou, říkala mi, že to vypadá, že přes víkend babička zemře – říkala to i zdravotní sestra, která jí jezdila propláchnout vývod ze žlučníku. Hned v sobotu večer se ale babička záhadně probrala a začala povídat – sice strašně špatně a těžce, ale já měla zkušenost s mým taťkou, který umíral na ALS, kdy mu odumíraly svaly a ke konci nemohl skoro vůbec mluvit, takže jsem byla docela brzy schopná vypozorovat a odezírat, co babička říká. V sobotu večer chtěla, abych zavolala celou rodinu, že chce, aby všichni byli u ní. Já, ubrečená, všechny obvolala s tím, že to vypadá, že se babička chce rozloučit. Všichni jsme se sešli u babiččiny postele a ona po nás chtěla, abychom se s ní pomodlili. Do modlitby pořád mluvila, chtěla, abychom dodržovali všechno, co Bůh po nás chce, a abychom se podle toho chovali. Bylo to zvláštní, babička se sice nechala pokřtít, manžel jí potom četl z Bible a snažil se s ní povídat, ale většinou byla už tak unavená, že během chvilky usnula. A najednou sama, ze své vlastní iniciativy, mluvila o Bohu, jako by ho znala dávno a měla to všechno v hlavě úplně srovnané. Byl to opravdu zvláštní večer a já si tipovala podle všech těch amerických filmů, že teď je ta pravá doba na to, aby babička umřela. Ale neumřela a čekala ji, mě a nás všechny ještě dlouhá cesta. Od pondělí začala mít babička vidění. Viděla dědu, jak na ni mává a volá ji k sobě, ale ona jít nechtěla a bránila se. Občas s dědou hlasitě rozmlouvala, někdy mě upozornila na to, že děda sedí vedle mě. To byly chvíle, kdy jsem se opravdu lekla. Jednou chtěla, abych otevřela okno, aby mohli všichni, co jsou za oknem, vlézt dovnitř. Říkala jsem babičce, že nikoho nevidím, tak se tomu hrozně divila a kroutila nade mnou hlavou. Tak jsem okno otevřela a po chvíli babička zase chtěla, abych všechny vyhnala. Říkala jsem jí, že to musí ona, ale oni ji prý nechtěli poslechnout. A tak jsem šla ke dveřím a zavelela: „… a všichni ven, ale fofrem“. Vžila jsem se do toho tak, že mi to všechno přišlo úplně přirozené a ne že bych si dělala z babičky legraci – totiž, kdo ví, jestli to byly jenom babiččiny vidiny z toho, že nepila, nebo to byla skutečnost, kterou naopak my vidět nemůžeme. Naučila jsem se prostě respektovat, že ona vidí osoby, které já nevidím, že je prostě už jednou nohou na druhém břehu. Byly chvíle, kdy po mě chtěla opravdu divné věci (zjistit, kdy je projev ze Slovenska, zavolat předsedu družstva, pověsit závěs do pravého úhlu, taky chtěla, abych jí už oblékla šaty, které má připravené do rakve). Někdy to bylo hodně těžké, někdy úsměvné. Občas byla taky babička „protivná“ a párkrát řekla věci, které se mě hodně dotkly a zabolely. Ale vždycky jsem poprosila Boha o sílu a pochopení pro to, že je babička nemocná.

V tuto dobu se začala zajímat hodně o to, jak bude probíhat pohřeb, chtěla vědět, jestli ji dáme do rakve nebo bude zpopelněna, jestli tam bude hrát muzika. Musím říct, že zpočátku mi slova z pusy moc nešla, bylo mi moc zatěžko s někým živým mluvit o jeho vlastním pohřbu, ale taky jsem si zvykla a babička byla ráda, že si může o těchto pro ní důležitých věcech promluvit, aniž by byla odmítnuta. Odměnou za to mi bylo, když se mi podívala zpříma do očí a řekla mi, že mi moc děkuje, že jsem hodná. To mě opravdu dojalo. Jednu věc jsem ale babičce splnit neuměla – chtěla po mně, abych ji odvezla domů, domů k dědovi a ukazovala k nebi. Prý mám řidičák, a tak to zvládnu. Hledala jsem správná slova, a nakonec jsem se přiznala, že to nedokážu, že tím řidičem může být jenom Bůh a že musíme počkat, až si pro ni přijede.

Utekly dva dny, babička přestávala komunikovat a začínala mít problémy s dýcháním. Domluvila jsem se s ní, že pokud bude znít odpověď „ano“, tak mrkne, pokud „ne“, nebude dělat nic, aby se zbytečně neunavovala. A tahle zvláštní komunikace fungovala až do babiččina posledního dne. Ve čtvrtek jsme poprvé volali záchranku, protože babička nemohla dýchat. Doktorka se moc divila, že tolik dní nepije, a řekla nám, že je to nehumánní a že bychom ji měli nechat převést do nemocnice na kapačky. Manžel odpověděl, že si myslí, že by bylo mnohem nehumánnější takto nemocného člověka vůbec nakládat do sanitky, když viděl na vlastní oči, jak ji bolelo pouhopouhé otočení na bok nebo podložení nohy. Babička měla opravdu jenom kosti potažené kůží, a tak ji všechno bolelo a tlačilo včetně lehounké peřiny. Nakonec doktorka souhlasila, že máme pravdu a že bude lepší, když zůstane doma a bude dostávat pravidelně injekce morfinu, aby neměla bolesti a mohla spát.

Takže babička nepila tou dobou už jedenáctý den, ale srdce pořád tlouklo jako zvon. Pusu a jazyk jsem babičce otírala glycerinovými tyčinkami a to se jí pokaždé ulevilo. Často chtěla, abych u ní sedávala a držela ji za ruku. Pamatuji se, jak zpočátku mi bylo nepříjemné u ní jen tak sedět a nemluvit, ale pak jsem zjistila, že to co potřebuje, je jenom moje přítomnost, ne slova. A tak jsem třeba několik hodin seděla u postele, držela babičku za ruku a dívala jsem se z okna.

Pak přišla sobota, babička dýchala tak těžce, že to vypadalo, že se udusí. A tak jsme znovu volali záchranku. Doktorka se hrozně divila, že babička 13 dní nepije, a přitom pořád žije. Dala babičce další injekci a odjela s tím, že za chvilku babička bude spát a bude se jí lépe dýchat. Ale kdepak – babička pořád chrčela a pootevřenýma očima koukala před sebe. Asi po hodině mi to nedalo, nechala jsem práce v kuchyni, sedla jsem si k ní a chytla jí za ruku. Dohadovala jsem se s Bohem, aby už zastavil její srdce, že to on přece dokáže. A pak se na krásně modré obloze objevil dlouhý rovný tmavý mrak a v něm jakoby vyříznutá brána, v které byl malý zářící obláček, asi do něj svítilo sluníčko, nevím. A tak babičce říkám, že je sobota, že za pár hodin odjíždíme a že by taky měla jet, že tam má připravenou bránu a že tam na ní určitě čekají. Najednou začala babička dýchat tišeji, pak se nadechla naposled a dýchat přestala. Dívala jsem se, jak asi ještě minutu tlouklo její srdce, pak se tep na krku zpomaloval, na babiččině tváři se rozlila spokojenost a srdce dotlouklo. Zato mně tlouklo jako na poplach, a tak jsem babičce popřála šťastnou cestu domů a poprosila jsem ji, aby tam pozdravovala všechny, které mám ráda. Najednou bylo nádherné ticho, klid a mír. Otevřela jsem okno a ještě chvilku u babičky poseděla, než jsem došla pro ostatní. Beru to jako velkou čest, že jsem s babičkou mohla projít celou tuhle poslední cestu a mohla jsem s ní být až do konce. Byla to pro mě neskutečná , těžká, ale zároveň krásná zkušenost.

Často se mi vrací myšlenky na její poslední chvilky a pomohlo mi to si uvědomit, že vlastně ke konci už je tělo pro člověka jenom na obtíž – k ničemu ho nepotřebuje – nejí, nepije, nehýbe se, ani podrbat na nose se nemůže, a tak když jsme babičky tělo potom oblékali do šatů, které si přála mít na sobě, měla jsem pocit, že tohle je opravdu jenom schránka, a že babička, ta opravdová babička, je už úplně někde jinde. Že je šťastná a spokojená, a že je zdravá a vitální tak, jak vždycky bývala. Taky mi došlo, jak je důležité, abychom tu „Cestu domů“, domů k Bohu, hledali už teď, jinak se může stát, že jednou zabloudíme a domů netrefíme. Vlastně v životě člověka není nic důležitějšího….

Děkuji, že jste si přečetli můj příběh, a přeji vám všem hodně sil, víry, naděje a odvahy.

Pavla Nováková

Autor příběhu: Redakce Umírání.cz