Zemřela mi babička, přišla jsem o skvělou práci. Denně pláču, přestává mě naplňovat žít. K psychologovi se bojím. Co s tím?

Odpověď na dotaz ze dne 2. srpna 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den.......vlastně ani nevím jak začít.....kdy to, nebo co to spustilo. Ten zlom asi nastal v roce 2002, kdy mi náhle zemřela babička. Člověk, který mne vychoval (pěstounská péče, matka se pár měsíců po porodu odstěhovala do Itálie a otec zemřel), který si se mnou ale také "užil" a troufám si tvrdit, že za jejím selháním nemocného srdíčka jsem tak trochu stála i já a moje pubertální eskapády. Její výchova byla velmi tvrdá, ale když mi někdo ubližoval, byla to ona, kdo se za mě postavil. Najednou tenhle člověk odešel. Bylo to pro mne - a stále je - velmi těžké a dodnes o tom nemohu mluvit, aniž bych neplakala. V té době se na mě usmálo štěstí, našla jsem mého současného muže. Odstěhovala jsem se z malého panelákového bytu do velkého domu s vlastními loukami a lesy. Od malička miluji zvířata a pro mé dva psy i pro mne to bylo vše jak v pohádce. Muž mne naučil řídit auto, mám i ŘP na autobus, jsem profesně způsobilá, traktory, pracovat s motorovou pilou, sekat trávník - samozřejmě kdy chci, teď to vypadá, jako by hledal "služku", to opravdu ne. Ale naučil mne....díky němu jsem soběstačná, kdykoliv si kamkoliv dojedu autem. Naučil mne pracovat se zbraněmi, chodíváme na střelnici, umím střílet ze všeho. Taky ovládám perfektně počítač, instaluji i složité programy, vytvářím webové stránky, profesionálně fotografuji......Pro holku z paneláku, která znala jen kohoutky na topení to bylo jak sen. Nastoupila jsem do fabriky. Naučila se velmi záhy vše potřebné. Pracovala jsem na 3 směny v přátelském kolektivu. Dělala sem i práci, kterou dělali většinou muži. Pak jsem dostala nabídku na práci se zvířaty. Další sen.....Pracovala jsem tam přes 10 let, pomáhala nemocným, zachraňovala bezprizorní, pár si vzala i domů na dožití. Pak přišla výpověď. Ze dne na den. "Vítr" foukal od nově příchozího člena rodiny mé zaměstnavatelky, ekonoma, který spočítal, že mít střední personál se nevyplatí. To považuji za další velký pád v mém životě. Přijít o práci, která vás naplňuje, kde si nevybíráte ani dovolenou - nepotřebujete ji, tak jste v práci rád, že týden mimo by pro vás byla tragédie. Asi se to špatně vysvětluje, musel by to člověk zažít. Půl roku jsem byla na ÚP. Ne proto, že by práce nebyla, ale nebyla jsem psychicky schopná kamkoliv nastoupit. Kdykoliv jsem jela na nějaký pohovor, začala jsem plakat a v půlce cesty jsem se otočila a jela domů. A tady asi začalo dostávat na frak moje sebevědomí. Nicméně, práci jsem si našla a nastoupila, jistota se zas začala vracet. Po pár měsících jsem pracovala jako kvalitář a po roce a půl mne požádalo vedení, abych nastoupila jako mistr. Bohužel ale na tomto postu už šlo o donášení, žalování, poklonkování vyvoleným......Po první schůzi jsem byla jak v "Jiříkově vidění". Důležité bylo, kolikrát jde ten, či onen na záchod, kolikrát jde kouřit. O lidech velké mínění nemám, nicméně s nimi nebudu zacházet, jako kdyby to byly onuce. Velmi mne to zklamalo. Tohle u zvířat není, nedonášejí, nedrápou se za pozlátkem povýšení, prémií. Odešla jsem. Po dvou letech. Zkoušela jsem hledat místo zase u zvířat, ale v našem kraji žádná nejsou a když, tak velmi mizerně placená. Z doby, kdy jsem se zvířaty pracovala mám několik papoušků, psy, kočky. Ale cítím, že už jedu na záložní zdroj, přestává mne naplňovat žití, přesto že nejsem nijak nemocná, mám střechu nad hlavou, co jíst, skvělého muže. Někdy se na sebe zlobím, je to nefér vůči lidem, kteří jsou třeba nemocní. Ale nemůžu se nijak nastartovat. Trvá to už delší čas. Pláču několikrát denně, při vzpomínce na babičku, na moji milovanou práci. Nevím proč se pořád vracím do minulosti. Minulost je přece minulost. Mám spoustu koníčků, ale i ty mne už nenaplňují. Nechce se mi už ani ráno vstávat, musím, jen kvůli zvířatům a kvůli 90ti leté mamince mého muže, o kterou společně pečujeme, je soběstačná, ale už je maličko motoricky horší, chceme, aby dožila tam, kde prožila celý život. Nevím co s tím, nechci se propadnout ještě hlouběji. Alkohol nepiji, jsem naprostý abstinent mnoho let, nekouřím, nemám žádnou "berličku" jak z toho aspoň na chvíli ven (asi to není zrovna vhodné přirovnání, ale myslím, že alkohol, cigareta jsou chvilkovými berličkami). K psychologovi se jít bojím, plakala bych a asi bych nic v tu chvíli neřekla. Je pro mne jednodušší se vypsat. Děkuji za odpověď a za nasměrování.
Ingrid

Milá Ingrid,

Váš příběh mne zaujal svou silou a vnitřní krásou. Naučila jste se spoustu věcí, zvládla řadu úkolů a výzev, zažila krásné okamžiky i chvíle prohry, zklamání a smutku. Je to silné vyprávění. Obávám se, že Vám nemohu poradit nic jiného, než abyste ztratila ostych před svými slzami a přece jen se vydala někam do poradny. A tam časem začala mluvit a přemýšlet nejenom o tom všem, o čem jste psala, ale i o tom, o čem jste tady nepsala. To mne totiž také zaujalo. To, o čem se nezmiňujete. Třeba o Vašem postoji k nemoci a umírání, o tom, jak rozumíte životu a smrti, o tom, co má a co nemá smysl. O budoucnosti. O tom, v čem spočívá hodnota našich životů. S čím je třeba se smířit, a s čím se smířit nejde. Pláče u psychologa se nebojte. Tam si člověk opravdu nemusí hrát na toho silného. Opravdu ne.

Děkuji za důvěru a přeji Vám hodně vnitřní síly a odvahy podívat se další životní výzvě přímo do očí.
Hodně štěstí!

Jiří Černý