Zemřela mi babička, když jsem byla v Anglii. Zazlívám jí, že mi nedala šanci se rozloučit. Jak si odpustit?

Odpověď na dotaz ze dne 14. prosince 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den. Je mi 20 let a dnes jsem byla na pohřbu mé babičky. Žádného prarodiče už nemám. Babička měla asi před 5 lety mozkovou mrtvici a to byla velká změna. Nic nebylo jako dřív, ale pořád tady byla. Pak přišli další komplikace a poslední rok a půl strávila v domově důchodců - jen jako ležák a postupně slábla. Nikdy nebyla osamělá - moje rodina i strejdy a ostatní - všichni jsme jí pořád navštětovali. Občas jí bylo líp, občas hůř a často i říkala " jak jí už ten život nebaví a chtěla by umřít". Na konci října jsem se stěhovala do Anglie s tím že o Vánocích bude babička mezi prvníma koho navštívím, ale mamka mi několikrát říkala, ať s tím moc nepočítám - její zdravotní stav se pořád zhoršoval. A babička před týdnem umřela. Mamka s ní byla do posledního okamžiku a držela jí za ruku. Já mám svědomí čistě, vím že jsem babičku navštětovala kdykoliv sem mohla, před odjezdem sem se s ní rozloučila, mamka jí vždycky pozdravovala a stačil jí přijít i pohled.. Já mám ale pocit, jak jako kdybych na ní byla uvnitř naštvaná, že mi nedala šanci se rozloučit a znovu jí vidět o Vánocích.. Všichni mi říkají, ať sem ráda že jsem babičku poslední měsíc neviděla.. Že to nebyl hezký pohled a že už je ani nedokázala vnímat.. Ale i přesto. Strašně mě mrzí, že už sem nikdy neměla šanci jí vyprávět o tom co jsem v Anglii zažila. Takže ani nevím na co se ptám.. Jak si mám odpustit, že jsem se s babičkou ještě neloučila? Děkuji
Adéla

Dobrý den, Adélo,

z Vašeho dotazu je poznat, že jste měla babičku opravdu ráda. A také, že jste dělala, co jste mohla, abyste s ní byla v kontaktu. Všímáte si pocitu, jako kdybyste na ni byla uvnitř naštvaná – věřte, že je to normální. Smrt našich blízkých v nás umí rozehrát celou plejádu pocitů a tedy i ty negativní. Zlobíme se, protože jsme bezmocní. Smrt je totiž vždy nějak nevyzpytatelná a nevypočitatelná a tak nás často překvapí nebo zaskočí. I když se snažíme sebevíc, vždy má nad námi lidmi tak trochu „navrch“. A to znamená, že často bývá všechno trochu jinak, než jak by si to člověk představoval a přál. S tím nikdo nic nenadělá, tohle musíme zkrátka přijmout. Až to bude možné a vhodné, můžete přijít na hřbitov k hrobu Vaší babičky, znovu se s ní rozloučit, v duchu jí trochu povyprávět o Anglii, zavzpomínat. Od toho hřbitovy jsou.

Mějte se hezky, ať se Vám daří a ať jsou i ty letošní vánoce pro Vás nakonec svátky radosti a pokoje.

Jiří Černý