Zemřel nám dědeček. Jak vysvětlit vnoučatům žeh a jak je uklidnit?

Dobrý den, paní Jano,

ty děti vlastně nemají za úkol něco pochopit, a tak jim ani Vy nemusíte nic vysvětlovat. Jde o to, aby slyšely, že tak se to prostě vždycky dělalo a dělá. Člověk umře, zastaví se mu srdce a přestane dýchat. Z živého těla se stane tělo mrtvé, které se musí vrátit zemi. Buď se pohřbí v rakvi do hrobu, nebo se spálí a popel, který z toho těla zůstal, se pohřbí v urně. Takhle se to dělá, aby mohl vzniknout hrob a z hrobů hřbitov, kam se chodí plakat a vzpomínat. Důležité je, aby z toho Vašeho krátkého vyprávění šel pokoj a přesvědčení, že takhle je to správné a normální. Co se týče dalších možných otázek, to už záleží na tom, kdo se bude ptát. Umím si představit, že desetiletého chlapce bude možná zajímat technologie krematoria. Klidně a pokojně mu odpovězte, jak nejlépe budete umět, uspokojí ho to. U šestileté holčičky bych spíš čekal třeba otázku, jestli to dědu pálilo. Nepálilo, mrtvé tělo nic necítí, na rozdíl od těla nemocného a starého ho už nic nemůže bolet. Dcera pláče kvůli faktu "popel". Nechte ji, vždyť na tom je cosi smutného, že z člověka nakonec zůstane jen hromádka popela. Ale oheň, země, popel, pohřeb, hrob, hřbitov - na ničem z toho není nic zásadně špatně, všechno to je přirozené a normální, stejně jako otázky malých dětí. Každou jejich otázku pozorně vyslechněte a jednoduše a pravdivě na ni odpovězte. Nebojte se.

S pozdravem

Jiří Černý