Zemřel mi milovaný dědeček v hospici, měl velké bolesti a v době úmrtí tam byl sám. Velmi si vyčítám, že jsem nebyla s ním. Jak se s tím vyrovnat?

Dobrý den
Ráda bych se Vám svěřila se svým příběhem, který je pro mne životně důležitý!
Měla jsem toho nejmilujícího dědečka, on mě prakticky vychovával po celou dobu co byl na živu, vždycky když jsem potřebovala věděla jsem, že tady pro mě je..vzpomínám si jak mě čekával každý den před školou, když jsem byla malá a bála jsem se jít domů sama, nebo jak mě brával na jeho milovanou zahrádku, kde jsem měla svůj bazén, houpačku a všemožné blbinky na hraní které mi vyráběl..pořád za mnou běhal s kouskem koláče nebo s obědem od babičky nebo s vodou, protože mu připadalo že málo piju :-) pokaždé když babička něco dobrého uvařila, hned mi volal na mobil aby mi řekl, že pro mě porci schoval a at si ji tam vyzvednu :-) a ted mě hrozně mrzí, že jsem tolikrát nepřišla a na něco jsem se třeba vymluvila.. ted bych si za to vážně dala facku.. děda byl v hrozně dobré kondici díky jeho milované zahrádce kam chodil každičký den..říkávala jsem mu, že nás určitě všechny přežije a vypadalo to tak..byl prostě skvělý a nenahraditelný..pak jsem samozdřejmě dospěla, poznala svého muže a narodila se nám dcerka...můj manžel je narozený ve stejný den jako můj dědeček je to skoro jako znamení nebo osud..děda ho zbožnoval a hrozně si spolu rozumněly, jsou jako dva velké klony úplně stejní paličáci a kutilové :-) a samozdřejmě stejně tak zbožnoval a miloval naši malou dceru které je ted 5 let!pořád si s ní povídal od kočárku až po chození a nikdy jí neodmítl, když si s ním chtěla hrát s panenkama.. byl prostě dokonalý ke mě i k mé rodině..jeho láska k nám byla strašně čistá..manžel pracuje v cizině a já sem za ním s naší dcerou často jezdívám a tím pádem jsem už dědu nevídala tak často, jako tenkrát, ale pokaždé když jsme dojely do Česka hned jsme za ním uháněly aby nás viděl a měl radost..a já doufala že tu s náma děda bude ještě dlouho, ale rok 2015 byl pro našeho dědečka zlomový..oslavil překrásných 90 let v plné kráse a kondici a nikdo by mu to neřekl a pak začal mít náhlé problémy s prostatou, jen s prostatou, ale pro dědu který nikdy nebyl nemocný jen maximálně nachlazený a všechny léky rovnou vyhazoval, protože to byly podle něj jen jedy to bylo jako rána do vazu...jelikož se mu jeho prostata a genitálie začaly enormě zvětšovat, protože se mu tam tvořily kameny a přebitečná voda musel dostat umělý vývod a nějak se úplně uzavřel sám do sebe..zjistil, že už nemůže sednout jen tak na své milované kolo a odjet na zahrádku protože ho to neustále bolelo a chodil pořád do nemocnice na léky proti bolesti.. jaké klišé když on je neměl rád.. a jakmile ztratil zahrádku a schopnost tam chodit ztratil i sám sebe..do ted si pamatuju, když jsem odjížděla zase za manželem na čas do zahraničí jak jsem říkala dědovy at vydrží, že přece nemocná prostata v 90 letech je normální, ale děda to nedokázal zkousnout..pak jsem odjela do zahraničí a když jsem se 3 měsíce na to vrátila a letěla jsem navštívit dědu, ve dveřích jeho ložnice mi přejel mráz po zádech..z dědečka který byl donedávna vitální a plný života zůstal najednou stařeček ležící na postely, který vážil asi 40 kg měl vpadlé tváře a ručičky a nožičky tak hubené, že mě to vylekalo..nechtěl mluvit jen se podivně kolíbal a kolem sebe měl spoustu prášku a mezi nohama plenu..pro mě to byl šok jako nikdy předtím a snažila jsem se s ním komunikovat, říct mu jak mi chyběl a dát mu novou energii do života, ale děda byl někdo jiný,miloval mě stejně, ale byl tak slaboučký, že to nedokázal dát najevo jen mi stisknout ruku a nepatrně se usmát..pak to šlo ráz na ráz, babička se už o dědu nedokázala postarat a tak ho šouply na LDN oddělení do nemocnice a tam se děda uzavřel sám do sebe a jen ležel celé dny pospával nebo poslouchal rádio.. chodívala jsem tam za ním a pomáhala jsem mu s čím jsem jen mohla, bylo mi ho tak líto, ale pořád jsem doufala, že se nějakým zázrakem ještě zmátoří, protože podle doktorů mu nic jiného nebylo jen měl ten vývod a prostatu.. srdíčko měl prý silné a orgány také v pořádku..starala jsem se tedy o jeho zahrádku kterou na mě přepsal a za to jsem mu vděčná..dal mi ji protože mě tam vychovával :-) a pak jsem se musela s dědečkem zase rozloučit, říkala jsem mu že odjíždím jen na 2 měsíce za manželem počkej tady na mě a děda na mě spiklenecky mrknul, ale nevěřil tomu že počká..začínal se na smrt těšit pořád o ní mluvil, mluvil jak už má 90 let a je na čase aby šel a už neměl bolesti, pořád se bavil jen o smrti když jsem byla u něj na LDN oddělení a mě to hrozně mrzelo a štvalo že takhle přemýšlí..rozloučila jsem se s ním, řekla jsem mu že ho mám moc ráda a že se na něj moc těším a at se opatruje a dává na sebe pozor.. pak jsem ho políbila a pohladila po vlasech, děda mi stiskl láskyplně ruku a já odešla..den na to jsem odlétala..
Do zahraničí mi chodily zprávy, že dědeček je na tom pořád stejně a že si stále stěžuje na bolesti prostaty.. a at mu to doktoři jakkoliv vyvracely on požadoval stále silnější a silnější léky a doktoři ho začínaly mít plné zuby jak jsem se doslechla a tak moje mamka začala zřizovat pro dědečka hospic..Do hospicu odjel děda začátkem ledna a já se na něj u maminky, když se mnou byla na počítači neustále ptala.. prý se mu tam líbí a říkal že je rád, protože tam jsou na něj moc hodní doktoři i sestřičky a první den dokonce dostal pivo co si občas dal..pak slavil 14 ledna narozeniny 91 let a já jsem poprosila maminku, aby až za ním pojede mu popřát, tak aby mi ho dala k telefonu a já mu mohla popřát s mojí dcerkou..mamka mi zavolala přesně podle plánu a předala mi dědu a já mu řekla že ho mám ráda, že mu přeji vše nejlepší a že 1 února přijedu do česka a hned za ním půjdu navštívit ho i s malou..malá si s ním taky povídala a řekla mu že ho má ráda a popřála mu vše nej..děda moc nemohl mluvit a pak zavěsil..mamka mi ale říkala že byl hrozně rád, že slyšel mě a malou a pak se chlubil sestřičce že mu volala vnučka až z Finska :-) Odpočítávala jsem dny a měla jsem hrozně zklíčující pocit abych dědu ještě viděla jen jedinkrát a když mi mamka 22 února řekla přes počítač, že za ním byla v hospici a měl šílené ale šílené bolesti až se úplně kroutil a chroptěl a nevnímal mamku ani nikoho jiného, věděla jsem že je s dědou zle..mamka se mi zmínila, že se bojí že už ho nestihnu, protože musela doktorovy povolit aby mu začaly dávat morfium..a měla pravdu...! den na to 23 února ve 3 hodiny ráno děda zemřel ve spánku, tak jak si vždycky přál, usnout a nevzbudit se..doktor mu prý podal léky na bolest ty ho uspaly a dědeček se už neprobudil..když mi to maminka zavolala podlomily se mi kolena a začala jsem tak plakat že jsem nebyla k utišení..pak jsem si den na to uvědomila, že jsem ráda že už má dědeček klid a nemá takové bolesti o jakých mluvil už takovou dobu a nikdo mu nevěřil..že už má ted konečně svůj klid a pokoj,nic ho nebolí a je tam kde si přál být už dlouhou dobu..dceři vysvětluju, že se ted na nás bude shora dívat a dávat na nás pozor.. že se z něj stal náš strážný andílek a navždycky bude s náma..ale stejně.. já si tak hrozně vyčítám, že jsem tam nebyla když děda zemřel.. že jsem ho neviděla tak jako maminka den předtím než zemřel..bojím se, že mi to děda neodpustí, že jsem od něj odjela a už jsem jej živého nezastihla a nestihla jsem mu říct jak moc ho miluju a že mu děkuju za všechno co pro mě a moji rodinu udělal a že je mi líto, jestli jsem mu někdy ublížila a at mi to odpustí..je mi to tak strašně líto...zkoušela jsem mu to říct, když jsem se dívala po jeho smrti na nebe a všude jsem viděla jeho tvář..řekla jsem mu všechno co ted Vám a doufám že to slyšel ale přesto..nedokážu se zbavit pocitu viny, že jsem mu to neřekla do tváře a nedržela ho za ruku, protože mě měl tak rád tak moc rád!koukám stále na jeho fotky, hlavou se mi honí jeho hlas a kam se venku podívám tam ho vidím a do prázdna se pak usmívám, jako kdyby tam seděl nebo stál..pokaždé, když mě omele zima nebo je mi naopak na nějakém místě na těle najednou takové zvláštní hřející teploučko namlouvám si, že je tady vedle mě a hladí mě a nemůže mi nic říct..nedokážu se srovnat s tím, že už ho neuvidím a doufám že až umřu znovu se s ním setkám a pořád dokola mu to opakuji když koukám na nebe..Díky němu jsem začala věřit na posmrtný život a že se znovu sejdeme a budeme spolu navždycky..jsem jako by mi někdo odloupl kus srdce, něco ve mě chybí a já to vnímám a nejsem stejná jako když byl na živu..nemůžu být stejná, zžírá mě to a trápí mě myšlenka, že jsem tam měla být když odešel...on tam neměl být sám když umíral,měla jsem tam být s ním a držet ho na jeho cestě do nebe a nikdy si to neodpustím..jsem mladá holka je mi 27 let a takhle mě to vezme..mám pocit, že to nikdo nechápe co ted prožívám a jak sama sebe bičuju za to, že jsem byla tady a né tam a děda to věděl že jsem se na něj vykašlala což není pravda..já sice tuším, že on se na mě nezlobí a má mě rád tak jako vždycky měl a chtěl by mi to možná říct,chtěl by říct Janičko netrap se.. ale nedodržela jsem svůj vlastní slib,který jsem si dávala celou tu dobu...že u něj jednou budu klečet až bude odcházet a nebude na to sám..protože byl pro mě nejdůležitějším článkem v mém životě.. Jana