V srpnu mi tragicky zemřel milovaný přítel, prý sebevražda. Psycholog nepomohl, moc se trápím. Co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 19. října 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, 22.8.2017 mi tragicky umřela má láska, žili jsme spolu, znali jsme se od dětství, moc jsme se milovali, byli jsme si dost podobní, měli jsme téměř stejné názory na život, plánovali jsme budoucnost a rodinu, všechno jsme dělali spolu. Měla jsem těžké dětství a on mě z toho vytáhl, byla jsem na něm fixovaná, mívala jsem občas úzkosti, ale on je se mnou překonával, jako by nic. Snažil se mě dělat šťastnou a já s ním byla, chodili jsme na party, na večeře, na procházky, jezdili na různé akce, prožívali jsme divoký a vášnivý život, chemie mezi námi byla neskutečná, já ho učila být jemnějším, on mě naopak tvrdší, občas jsme se pohádali kvůli blbostem jako je domácnost, ale jinak jsme bez sebe nevydrželi jediný den. Od rána do večera jsme byli v kontaktu, když jsme byli v práci. Byl z úplné a velké rodiny, měl hodně přátel, byl strašně veselý, úplně zdravý, vyrovnaný, znali jsme se nazpaměť, materiálně jsme nic nepostrádali, dluhy nemáme, žádné závazky, jen mladý úžasný život. Někdy stačilo se na sebe podívat a bylo vše jasné, beze slov. Narodil se pouze o dva dny dříve, než já a to 12.2.1993, možná proto jsme si byli tak povahově blízko. Pracoval jako vězeňská stráž. Když jsem s ním byla naposledy, byli jsme na večeři a prožili krásný večer, ráno odcházel do práce, byl šťastný, objímal mě, celé dopoledne mi psal zamilované zprávy, a v 11 hodin se údajně měl zastřelit. Prý sebevražda, nikdo mi k tomu neřekl nic víc! Nemůžu věřit tomu, že by si sám sáhl na život! Měl život strašně rád, sebeubližováním strašně opovrhoval. Bojím se spíš, že mu někdo ublížil, protože to policie stále řeší. Jeho matka odmítla udělat prohřeb, a tak jsem se ani nemohla rozloučit. Je to dva měsíce a já stále nevím, co se stalo! Nedokážu žít normálně dál. Byla jsem vždy princezna, dnes mi dělá problém se upravit, nastoupila jsem na vysokou školu, zpočátku to šlo, ale teď jsem se sesypala. Navíc jsem se s mamkou přestěhovala do jiného města, protože tam mi ho vše připomínalo. Jsem jím posedlá. Oblékám si jeho věci, píšu mu denně zprávy, emaily, mluvím na něj, půl dne brečím, týden jsem nebyla ve škole, není mi dobře ani fyzicky, bolí mě u srdce a na hrudníku, mívám teploty a nevím proč, cítím se slabá a unavená, nemůžu spát ani po dvou lexaurinech, bolí mě hlava a často zvracím. Někdy mám pocit, že omdlim, pere se ve mě milion pocitů, jednou se na něj zlobím, pak nenávidím sebe a omlouvám se ani nevím za co, chvíli ho chci nechat jít, chvíli ho volám k sobě, někdy ho prosím, ať si mě vezme s sebou, tolikrát jsem přemýšlela, jestli kdybych skončila svůj život, jestli bych se s ním setkala. Je pro mě celý svět, mým světlem, sluncem, je část mé duše. A já mám pocit, že jsem umřela ten samý den, až na to, že každý den ráno, když zjistím, že vedle mě není a nebude, umírám znova. Začínám být vzteklá a agresivní k okolí, cítím se sama, ale zároveň všechny odháním. Psychologa jsem vyhledala, ale nebaví mě ty řeči, ty všeobecné kecy, o tom, jak to chce čas a vykecat se mu nepotřebuju. Psychiatr mi napíše léky, ale já je nechci, protože musím dělat školu a soustředit se na ní, ne mít zpatlanou hlavu. Navíc dělám vysokou zdravotní, takže často téma úmrtí rozebíráme a mě to vždy bodá jak nůž. Nebaví mě už ta přetvářka, smát se na lidi, když chci brečet a řvát! Jsem unavená ze hry na hodnou a milou holku... kromě mámy navíc nemám nikoho. Všechny, které jsem roky považovala za přátele se mi vyhýbají, nebo mě ignorují. Takže se v tom plácám sama, v cizím městě. Nevím, co mám dělat! Nemůžu ani popsat, jak se topím, nevidím nic hezkého, nic mě nebaví, každé jídlo se mi hnusí, lidi kolem mě doslova serou a mámě se vyhýbám, protože ona mi sdělila Markovu smrt a já kdykoli ji vidím, slyším tu větu, stala se pro mě katem. A ona to cítí a taky se tím trápí... Nemůžu pochopit nic a občas mi hrabe natolik, že si říkám, že Marek musí žít, nemám jediný důkaz o jeho smrti, protože pohřeb nebyl, hrob nemá a jeho rodina se mnou nekomunikuje. Jsem tak mladá a cítím takovou bolest, nemůžu se o sebe ani pořádně postarat, povinnosti mi dělají problém. Zapomínám je, také mi dny splývají, nevím, co jsem řekla, co se mi zdálo, či jestli to byla jen myšlenka, ztrácím se v tom... z lékařů jsem velmi zklamaná už od dětství, nevím prostě, jak to řešit.
Bára

Milá Báro,

četla jsem Váš příběh opakovaně a nosila ho v sobě několik dní. Je opravdu silný, plný velké bolesti až zoufalství. Všechna slova mi připadají předem marná a bojím se, abych Vás nezklamala podobně jako psycholog, kterého jste vyhledala, nebo jako lékaři. Nechci být jako Jóbovi přátelé, kteří přinášejí vše, jen ne útěchu. Tu asi ani já přinést ale neumím. Cítím však s Vámi.

Píšete o vztahu se svým přítelem, který Vám byl vším. Znali jste se od dětství, plánovali jste rodinu, žili jste spolu, vše spolu sdíleli, byli jste šťastni. Pak se něco stalo a Váš přítel už nežije. Dozvěděla jste se, že šlo o sebevraždu, ale policie to dál šetří a Vy tomu moc nevěříte. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si Váš přítel chtěl sáhnout na život. Vůbec se Vám nedivím, že toto vysvětlení nechcete přijmout, že máte pochybnosti.

Chtěla bych Vám jen napsat, co mne k Vaší situaci napadá. Třeba Vám něco z toho přinese aspoň nějaký užitek:

Píšete, že Markova rodina s Vámi nekomunikuje. Nevím proč, jestli to tak bylo už před jeho smrtí nebo až teď, každopádně si myslím, že máte právo na informace. Byla jste Markovým nejbližším člověkem, tak se nenechte odstrčit. Ptejte se, jak se vyvíjí vyšetřování – nevím, jestli jeho rodina něco ví, ale rozhodně Vy máte právo vědět totéž. Buďte aktivní, i když oni vůči Vám nejsou.

Pokud jste měli nějaké společné přátele nebo Marek měl nějaké své přátele, nevyhýbejte se jim. I oni jsou jistě situací zasaženi a můžete přinejmenším svoje prožívání sdílet.

Jakkoli je to těžké, zkuste se zaměřit na přítomnost a alespoň brzkou budoucnost a zkuste začít být konstruktivní. Bude Vás to stát hodně sil a vůle, ale bojím se, že kdybyste to nechala být tak jak to je, čas by možná nic dobře nevyřešil. Začněte o sebe nejdřív pečovat po tělesné stránce. Neodmítejte psychofarmaka – ano, Lexaurin tlumí a ještě to asi ani nestojí za to, ale antidepresiva s dlouhodobým účinkem netlumí, s nimi můžete studovat a pomohou Vám trochu obrousit Vaše prožívání. Není to selhání, není to nic špatně – v těchhle situacích je podle mne dobře nechat si pomoct i touto cestou, abyste mohla nabrat síly a časem to zvládla i bez prášků. Pokuste se dodržovat určitý denní režim – jezte i přes nechuť, choďte si lehnout v pravidelný čas, i když hrozí, že neusnete. Vím, že je to těžké, ale zkuste přestat nosit Markovo oblečení, nijak si tím nepomáháte. Najděte si třeba jednu věc, která Vám ho bude zpřítomňovat, a tu klidně mějte stále u sebe, ale pokuste se i vnitřně se od něj trochu oddělit – teď on je tam a Vy tady, už nemůžete být propojeni tak jako dřív.

A mezi lidmi se vůbec nemusíte přemáhat, to Vás taky může stát zbytečné síly. Proč se smát, když je Vám do pláče? Ani kdybyste byla vzteklá a protivná, nic by se asi nestalo – druzí nemají právo Vás soudit, nejsou ve Vaší situaci.

Zaměřte se na přítomnost a budoucnost a zároveň si uchovejte vděčnost za ten vztah, za to, co jste s Markem prožila. To už Vám nikdo nevezme, tak to v sobě opatrujte jako základy, na nichž můžete růst.

Kdybyste přeci jen chtěla zkusit znovu vyhledat psychoterapeuta, doporučovala bych Vám hledat takového, který má s terapií pozůstalých zkušenosti. Inspiraci můžete najít např. na webu Dlouhé cesty nebo zkuste hledat přes internet se zadáním klíčových slov.

Báro, přeji Vám hodně sil, světla a podpůrných lidí kolem Vás.

Alexandra Černá Lammelová