Umřela mi maminka, cítím prázdno a osamělost. Opravdu to přebolí?
Dobrý den,
dnes jsou to 4 měsíce co mi umřela mamka na rakovinu plic. Nemoc ji objevili loni v létě. Prodělala chemoterapii, která se zdála být úspěšná, ale po půl roce od ukončení se nemoc objevila znovu a postupovala velmi rychle. Vlastně mamka zemřela do dvou měsíců ode dne, kdy ji znovu objevili. Ty poslední 2 měsíce jsem se o ní střídavě starala, týden byla v nemocnici, pak doma, nakonec jí řekli, že už se nedá nic dělat, ona nechtěla v nemocnici zůstat, ani do hospicu, tak jsem s ní zůstala doma až do posledního dne. Bylo to dost náročné léto. Starala jsem se o ní i o svého 2-letého syna. Poslední týden už jen o ní. Jsou to 4 měsíce a já tak nějak doufala, že už to bude lepší. Nevím, jestli je to tím, že jsou to první Vánoce, kdy tu není nebo prostě je to ještě krátká doba, ale nevím jak se s jejím odchodem mám vyrovnat. Trápí mě spoustu věcí. ( Asi ani nebudu schopna je všechny vypsat) Cítím v sobě velkou vinu, vinu za to, že i když jsem viděla jak rychle to jde, stále jsem tomu nevěřila a odmítala skutečnost a sobě i mamce dávala naději, že se to obrátí. Bála jsem se jí říct, v jakém rozsahu se nemoc vrátila, a že doktoři nedávají vlastně žádnou šanci na uzdravení. Bála jsem se, že když ji to řeknu, že uplně rezignuje a nebude bojovat. Ze začátku ji chtěli dát druhou řadu chemoterapie a my se k tomu strašně upínali, ale protože se to zhoršovalo, tak ji nenasadili, pak chtěli ozařovat, ale nevydržela už pro bolesti v ozařovací poloze, tak léčbu ukončili. To bylo na konci července.Propustili ji domu a o tři týdny později zemřela. Mezitím jsme zkoušeli i různé bylinky a čaje, ale nic už nedokázalo pomoci. Trápí mě, že možná kdyby to věděla, postupně bychom to přijali, neběhali z jedné nemocnice do druhé (ty uplně nesnášela) a strávili celé léto doma relativně v klidu. Snažila jsem se o ní dobře starat, ale přicházela jsem na věci postupně, na možnosti domácí péče, možnosti léků, pomůcek. Lékaři nebyli moc domácí péči nakloněni a neustále mě od toho zrazovali, že to nemůžu zvládnout. Připadala jsem si jak když vedu boj na několika frontách. To samé bylo doma, od mého partnera, táty...Všichni mi říkali, že to nezvládnu. Nakonec jsme to "zvládly". Mamka byla doma, jak si přála, ale viděla na mě jak jsem vystresovaná, nervózní, několikrát jsme se i pohádaly. Bylo těžké s ní vycházet, měla metastáze na mozku a ty velmi ovlivňovali její nálady. Několikrát jsem jí i řekla, že se budu snažit, aby mohla být doma, ale že je možné, že bude potřebovat lepší lékařskou péči a že bude nutné jít do hospicu, ale že tam půjdu s ní. Teď zpětně si říkám, že jsem jí zbytečně ještě stresovala tím, že pokud to nepůjde, budeme jí muset odvézt..a že raději zemřela. Mrzí mě, že jsem se snažila zvládnout tolik věcí a nevěnovala jsem se jen jí. Snažila jsem se být dobrá máma a mít u sebe i syna a nechtěla si připustit, že je to nad mé síly a to mě znervózňovalo ještě víc. Že jsem ho měla nechat třeba u jeho druhé babičky a věnovat se jen jí. Takhle jsem musela mezi nimi lítat a vlastně jsem se nemohla ani jednomu z nich věnovat pořádně. Mrzí mě, že jsem jí tolik věcí nestihla říct, i když čas na to byl, ale prostě to nešlo, nedokázala jsem to říct nahlas, protože bych tím připustila, že ji ztratím...vlastně jsem to řekla až krátce před tím než umřela, když už na mě nereagovala. Myslíte, že mě mohla slyšet? Mrzí mě, že jsem ji nedokázala zachránit...Moc mi chybí. Až když zemřela, jsem si naplno uvědomila, jak moc velkou součástí mého života byla, i když jsem jí i sebe neustále přesvědčovala, že jsem už dospělá ženská a že život zvládám sama. Až teď mi dochází jak moc jsem se mýlila a jak moc "dítětem" jsem ještě byla. Cítím velký prázdno a osamělost. S nikým se o tom nedá mluvit, všichni se tomu vyhýbají. Když začnu mluvit já, většinou odpoví, že to chce čas a nemá cenu se v tom nimrat. Opravdu se to časem srovná? Opravdu to někdy přebolí? Jak se s tím mám vyrovnat? Jak jít dál?
Omlouvám se za délku příspěvku a možnou zmatenost, mám v sobě takový zmatek, že nejsem schopná psát úplně souvisle.
Vážím si důvěry a otevřenosti, s jakou jste poslala svůj e-mail. Píšete o velmi náročné situaci kolem rychlé smrti Vaší mámy, o pochybnostech a výčitkách, které se Vám teď vynořují. Zároveň o smutku a prázdnotě, která tady po mámině odchodu vznikla. Je toho hodně, co se Vám v mysli honí – to je normální. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Velice si vážím toho, že a jak jste se dokázala o maminku postarat.
Dobrý den, paní Katko.
Z Vašeho mailu jsem vyčetla následující: Obětavě jste se rozhodla se o maminku postarat, jak nejlépe budete umět, až do jejího odchodu – a to jste také dokázala. Navzdory tomu, že Vás okolí zrazovalo. To je samo o sobě hodné ocenění a obdivu. Snažila jste se mámě vyhovět a pečovat o ni v domácím prostředí. Snažila jste se vydržet její výkyvy nálad. Jednala jste s mámou férově, otevřeně jste jí říkala, že s ní zůstanete, i kdybyste péči doma nezvládla. Myslím, že pro mámu to byla dobrá zpráva – mohla se spolehnout na Vaši podporu. Dělala jste vše, co bylo ve Vašich tehdejších možnostech. (Je přirozené, že člověk se až postupně dozvídá, kam přesně se obrátit, jaké léky zvolit, jak ještě může svému nemocnému ulevit. Na začátku víme málo.) Při tom všem jste zůstávala stále matkou, skloubila jste dvě náročné role – mateřskou a plně pečující – s nedokonalostí nám lidem vlastní. Věřila jste v uzdravení, této naděje jste se pevně držela. I ty důležité věci jste mamce řekla v posledních dnech. Věřím, že její duše to vnímala a přijala. Chci vyjádřit obdiv a úctu k tomu, kolik dobra jste vykonala.
Píšete, že teď na Vás dopadá bezmoc, výčitky, pochybnosti. Toto patří k období po tak náročném výkonu. A zároveň mám dojem, že na sebe kladete vysoké nároky. Možná by Vaší duši prospělo, kdybyste na chvíli zvolnila – začala o sobě přemýšlet jako o člověku, který není dokonalý a může se dopustit chyby nebo špatného rozhodnutí. Abyste si své lidské nedokonalosti i selhávání dokázala odpustit. Někdy člověku prospěje, když si sepíše všechny věci, které tehdy udělal dobře nebo alespoň „normálně“. Aby vedle skutečných i domnělých pochybení byly vidět i ty dobré věci.
Stručně jste se zmínila o současnosti – o tom, jak moc velké prázdno po mámě zůstalo, jak Vám chybí, o pochybnostech, zda se rána po ní někdy zahojí. Mamka byla ve Vašem životě důležitá a její místo je prázdné – je to jako propast v duši, až časem to bude bolet méně. Zkušenosti říkají, že trvá okolo dvou let, než naše duše dokončí proces truchlení. A nejtěžší bývá to poprvé – první Vánoce, narozeniny… bez našeho drahého. Teď ještě je u Vás všechno čerstvé.
Truchlení není možné urychlit, ale je možné se chovat tak, aby mohlo dobře proběhnout. Dopřejte si čas, nespěchejte a netlačte na sebe. Je dobré být v kontaktu se svou duší – najít si denně chvilku na to, abyste naslouchala sama sobě, svému nitru a jeho potřebám. Pokud to tak budete cítit, můžete i zajít na místo spojené se smutkem, udělat si chvilku, kdy jste sama a můžete si dovolit plakat a smutnit, pustit si třeba hudbu…
Velmi užitečné také bývá nezůstávat se svým smutkem sám. Píšete, že mezi Vašimi blízkými se cítíte osamělá. Moc mě to mrzí. Zkuste přemýšlet o někom jiném, komu byste mohla svěřit kus toho, o čem přemýšlíte a co se s Vámi děje. Možná některá dávná kamarádka, známý z internetu, někdo s podobnou zkušeností z okolí, duchovní… Někdy bývá dobré dopřát si několik sezení u terapeuta (lze najít někoho i v manželské poradně ve Vašem okresním městě – jejich služby bývají bezplatné, ale často poskytují jen málo sezení) nebo alespoň dovolit si opakovaně volat na linku důvěry. Platí, že sdělená bolest – poloviční bolest. Myslím, že by byla škoda, kdybyste břímě truchlení měla nést sama.
A nezapomínejte na péči o své tělo (jídlo, odpočinek) a pokud to bude možné, oceňte sama sebe za to, co se podařilo, dopřejte si drobnou radost – i toto patří k životu, který jde dál.
Paní Katko, držím Vám palce, ať dobře unesete břímě zármutku a ať dojdete vnitřní moudrosti a smíření. Držím Vám palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
