U syna se změnilo chování po smrti maminky.

Odpověď na dotaz ze dne 26. ledna 2009 zobrazit původní dotaz
Dobrý den,potřeboval bych poradit s chováním syna,když mu byli tři roky,tak nám zemřela maminka při autonehodě.Nyní je mu čtyři a půl roku a chování se změnilo tak před rokem,ve školce si nechce moc hrát s ostatními dětmi,třeba i s babičkama dědečkama špatná komunikace,ale jinak je dost živý,jen ta komunikace.Stále bydlíme u rodiču jeho maminky,kde byl od mala zvýklí a vychovávám ho s pomocí babičky.O smrti své maminky ví to jsme mu řekli hned.Děkuji
ladislav veselý
Máte starost o Vašeho malého syna a chcete se poradit o jeho chování, které se změnilo půl roku po tragické smrti jeho maminky.

Dobrý den, pane Veselý,

v prvé řadě chci ocenit Vaši statečnost a vnímavost – v době, kdy se celá Vaše rodina smiřuje se smrtí Vaší ženy, dokážete vidět i Vašeho synka a jeho projevy včetně toho, že dál zůstává živým a temperamentním dítětem.

Myslím, že je dobře, že jste mu hned řekli pravdu o smrti jeho maminky. Z toho může Váš syn vyvodit zkušenost, že Vám může věřit. Abychom mohli porozumět, co asi Váš syn zažívá, podívejme se, jak tří-čtyřleté dítě vnímá smrt. Dítě do zhruba pěti let není schopné pochopit, že smrt je napořád, že se zemřelý už nikdy nevrátí. Často si představuje, že maminka jen někam odešla a zase přijde. Někdy se také stává, že se mu po ní stýská nebo že se zlobí, že ho maminka nechává tak dlouho čekat. Může mít také zlost na ostatní dospělé, že mu maminku nechtějí přivést. Může mít strach. Nezřídka se také cítí provinile – například se na maminku zlobilo, že mu nechtěla něco dovolit, ona pak zemřela a dítě věří tomu, že zavinilo její smrt. Z pohledu nás dospělých to vypadá možná magicky a nesmyslně, ale dětský způsob uvažování prostě takový je. Až časem pochopí věci stejně jako dospělí.

Podobně jako dospělý, i dítě se obvykle snaží vyrovnat s tím, co se stalo, a dělá to svým vlastním způsobem – hrou. Hrou, při které opakovaně přehrává situace spojené se smrtí a s jeho představou o smrti, hrou, kdy odreagovává svůj smutek, obavy i zlost.

Další, co pomáhá s vyrovnáním, jsou otázky, na které chce slyšet odpověď. Pomáhají také jasné informace – co se stalo, co bude dál. Často pomůže i vědomí, že není jediné, komu se po mámě stýská, komu máma chybí. Dobré je, když nezůstane stranou rozhovorů a vzpomínek na maminku, když vidí třeba i slzy – to ho ujistí, že smutek je přirozený a že on sám ho může zažívat. A v neposlední řadě je důležité, že dítě zažívá, že život jde dál, že ti ostatní dospělí dál fungují, že co nejvíc toho zůstane „jako předtím“. Věřím, že většinu z toho jste úspěšně zvládli.

Přemýšlím nad změnou v chování Vašeho syna. Píšete, že si nechce hrát s dětmi ve školce a že špatně komunikuje s prarodiči. Z Vašeho mailu se dozvídám jen málo, v čem konkrétně je jeho komunikace špatná ani zda si nikdy nehraje, nebo jen některé hry. Budu tedy jen přemýšlet, co by Vám mohlo pomoci.

Je možné, že změny v jeho chování souvisejí se smrtí jeho maminky, že je to cesta, jak se s tím Váš syn vyrovnává. I když začalo až půl roku po její smrti. Nepíšete nic o tom, že Vy sám byste měl potíže v komunikaci se synem – chápu to tak, že se Vašemu synovi ve vztazích daří, jen s některými lidmi (spolužáci, prarodiče) to nejde moc hladce. Tato nesnáz může mít různé příčiny a některé jen těžko odhalíme.

Nicméně bych doporučila, aby byl dál v kontaktu s prarodiči i se spolužáky, ale abyste ho nenutili do komunikace za každou cenu. Je třeba respektovat jeho tempo. Velmi užitečné bývá zaměřit se na to, co funguje – které činnosti je společně baví, kdy se jim spolu daří – a to podporovat. Váš e-mail mě přesvědčuje, že Vy jste ten, kdo umí vidět, co funguje – zkuste to najít i ve vztahu okolních lidí s Vaším synem. Možná by se také dal uspořádat nějaký rituál, kdy si třeba všichni i s prarodiči vzpomenete na maminku, nebo ve školce si děti popovídají o smrti (třeba v souvislosti se smrtí nějakého zvířátka). To by mohlo napomoci, aby i Váš syn mohl sdílet své prožitky s ostatními.

Samozřejmě bude třeba promluvit si také s paní učitelkou ve školce – o tom, jak celou situaci vnímá ona a jak Vy, čeho si všimla, kdy a jak se synovi daří, co navrhuje. Stejně tak by mohl být prospěšný otevřený rozhovor s rodiči, zaměřený i na to, kdy jim to spolu s Vaším synem jde. Tento rozhovor by Vám mohl i napovědět, zda změna v komunikaci Vašeho synka nemá i jiné příčiny.

Pokud by synovo nezvyklé chování trvalo delší čas (déle než zhruba 2 roky), výrazně se změnilo nebo Vám dělalo nadále starosti, zkuste se obrátit na odborníka na dětskou psychoterapii. Dobrá zkušenost bývá s tzv. terapií hrou. Terapeuta vybírejte pečlivě, zeptejte se např. Vašeho dětského lékaře, jiných odborníků (např. na lince důvěry nebo v manželské poradně ve Vašem okolí), koho by doporučili. Obrátit se můžete i na některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy na www.amrp.cz, kde by Vám mohli pomoci v hledání vzájemně uspokojivých vztahů a navázání dobré komunikace.

Milý pane Veselý, moc Vám i celé Vaší rodině držím palce a přeji sílu a rozvážnost.

Petra Hálková