Tatínek zemřel před několika měsíci. Nemohu se s tím vyrovnat. Kde hledat podporu?

Odpověď na dotaz ze dne 31. 10. 2021 zobrazit původní dotaz

Dobrý den,
přečetla jsem si zde několik odpovědí na podobné téma, přesto jsem se ale odhodlala napsat, asi potřebuji nějakou oporu. Docházím na psychoterapii, ale nemám pocit, že by mi to pomáhalo.

Před čtyřmi měsíci mi zemřel tatínek na rakovinu.

Léčil se přes pět let, ale bohužel nám bylo na začátku letošního roku oznámeno, že už není další léčba. Já jsem z toho byla hned od začátku špatná a snažila jsem se s tatínkem trávit hodně času a vytvářet si hezké vzpomínky. Tatínek byl neskutečně statečný a maminka mu moc pomáhala. Nepřestali se snažit a bojovali za další léčbu, ovšem bez úspěchu.
Pracoval jako řidič traktoru a hrozně ho to bavilo. Byl velice šikovný, asi bych si troufla říci, že nejšikovnější z jejich podniku. Byl tam i spolumajitelem. Ještě v březnu, kdy už mu kolikrát nebylo dobře, jezdil do práce, i když nemusel. Ale chtěl. Bylo na něm znát, že ho to vyčerpává. Jeho zdravotní stav se ale začal zhoršovat.
Už přesně nevím kdy a jak to všechno bylo, mám toto období nějak rozmazané a slité dohromady. Nejdříve si zlomil ruku, později nohu v krčku a už zůstal ležící.
Když měl "jenom" zlomenou ruku, ještě s námi jezdil na tříkolce pro důchodce na naší nedalekou zahradu, kde hrozně rád trávil čas a udělal tam z toho krásné místo. Když pak ale byla zlomená i noha, tak jsme si půjčili polohovací nemocniční postel, kam jsme ho spolu s jeho kamarády a mým přítelem přenesli.
Později se v nemocnici domluvilo jednorázové silnější ozáření, ale byla nutná hospitalizace, kterou tatínek nechtěl. (Za těch 5 let si toho v nemocnicích vytrpěl až dost.) Naštěstí s ním mohla jet maminka a být tam s tatínkem na pokoji.
Po jejich návratu už byl tatínek téměř neustále na dýchacím přístroji.
S přítelem jsme jeli na tři dny na wellness, protože jsme se oba potřebovali odreagovat. Což si dnes vyčítám.
Tři dny po wellnessu jsem nastupovala do nemocnice na plánovanou operaci nosní přepážky a nosních skořep. Přibližně čtyři hodiny po příjmu mi volala ubrečená maminka, že tam měli záchranku a že to sama nezvládne, že mě potřebuje doma a abych se nechala propustit, tak jsem jela zpátky domu. Měla jsem hrozný strach. Po příjezdu mi mamka přiznala, že i v noci tam měli záchranku, protože se tatínek dusil.
Další noc byla naštěstí klidná.
Druhý den ráno/dopoledne jsme spolu snídali (já, tatínek a maminka). Plánovali jsme, že pojedu k babičce, tatínkové mamince, a zavoláme přes Skype, aby ho babička viděla. Tatínek už měl skoro dosnídáno, když mu při posledním doušku kávy znovu zaskočilo a začal se dusit. Ihned na sebe potřeboval nastavit větrák. Byla jsem z toho v šoku. Tatínek pak mamce řekl, aby volala, že se bojí. V tu chvíli jsem začala propadat panice a nemohla jsem udržet slzy. Chtěla jsem tatínka držet za ruku, ale nechtěl. Nechtěl ani hladit po vlasech. Nic. Jen držet větrák. Ani už vůbec nevím, co doktor ze záchranky říkal nebo dělal. Mám úplně zatemněno. Po jejich odjezdu jsme u tatínka obě seděly a pak v noci kolem třetí hodiny mamka volala znovu, že se to zase zhoršilo a já na ně čekala strašně dlouho venku. Ale opět si nic nepamatuji.
Celou noc jsme nespaly a seděly u tatínka a brečely. Středu mám skoro celou rozmazanou a nepamatuji si nic, než že jsem seděla u tatínka a držela ho.
Vždy na chvíli usnul, kdy dýchal o něco lépe, ale po chvíli se zase vzbudil.
Někdy ve středu odpoledne už neměl ani sílu pít a jenom cucal mokrý kapesník. Z nějakého důvodu mi to utkvělo v hlavě a vím, že jsem z toho byla špatná. Věděla jsem, že to přijde, ale nechtěla jsem to. Na druhou stranu jsem se pak kolikrát modlila k Bohu, aby si tatínka už vzal k sobě a netrápil ho.
K večeru už jsem byla vyčerpaná a sedla si na sedačku za postelí. Po chvilce jsem se najednou cítila divně a tatínek v tu chvíli vydal velmi zvláštní zvuk, takže jsme s maminkou vyskočily k tatínkovi. Maminka mi řekla, že už odchází a já začala hrozně brečet. Spal. Já i maminka jsme tatínka držely za ruku a byly s ním až do konce..

V úterý 2.11.2021 by tatínkovi bylo teprve 50 let, nemluvě o tom, že to jsou dušičky. Momentálně už je to čtyři měsíce a já to snáším čím dál tím hůře.
Kolikrát i myslím na to, že bez tatínka nechci žít. Ale to bych nikdy neudělala.
Jen mám prostě pocit, že ten život bez tatínka nebude ono. Nikdy mě nedovede k oltáři, nikdy nebude děda a nepozná moje děti a další věci.
Nedokážu se s tím vyrovnat. Téměř každou noc, když přítel usne, ležím a brečím až do rána. Přes den se musím ovládat kvůli mamince a přítelovi.
Cítím neskutečnou prázdnotu a díru v srdci.

Strašně moc mi chybí.

Děkuji.
Na shledanou.

Barbora

Dobrý den, vážená slečno Barboro

vážím si důvěry, s kterou se obracíte na naši poradnu. Je to pouhé čtyři měsíce, co Vás navždy opustil Váš tatínek. Přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast. A přijměte, prosím, také moje ocenění – za obětavost, statečnost a vytrvalost, s kterou jste tatínka doprovodily. Ocenění patří i tatínkovi, za jeho statečnost a nezdolnost. Směla jste s ním být do posledních chvil, držet ho za ruku – jsem vděčná, že mu bylo dopřáno odcházet v přítomnosti jeho blízkých. A mrzí mě, že smrt si vybrala právě jeho a že jste v něm ztratila tak důležitého člověka.

Teď, když tatínek odešel a splnila jste svůj „úkol“ v jeho životě (připomínám, že jste ho splnila velmi dobře), padla na Vás bolest, tíže a prázdnota. Jako byste ztratila pevnou půdu pod nohama, a nebylo se o co opřít. Jako by život bez tatínka už neměl smysl. Píšete o velkém trápení, o samotě a tajných slzách. O bezmoci. O pocitech viny. O tom, že tatínek zemřel dřív, než jste mohli společně zažít mnoho dalších věcí. O pocitu, že všechno je jenom horší, nikde záblesk naděje. Ani přes veškerou snahu se nedaří, aby Vám bylo lépe.
Chci Vás v první řadě povzbudit k trpělivosti. Říká se, že nejtěžší bývá první půlrok, a pak výročí (narozeniny, Vánoce…). Vy jste právě uvnitř tohoto nejtěžšího období. Zkuste na sebe nemít vysoké nároky. Zkuste sama sebe ocenit za to, že jste vydržela jeden půlden, že pořád jdete dál, i když nevidíte cíl ani naději. Pokud zvládáte takto jít dál, po drobných krůčkách, je to obdivuhodné a zasloužíte uznání. I kdyby to tak zvenčí nevypadalo. Dovolte si truchlit. Nemyslím jen tajné slzy do polštáře. Vymezte si část dne, třeba hodinku, která bude jen pro Vás, a v ní dělejte, co Vaše duše potřebuje. Nadávejte, plačte, malujte, procházejte se, poslouchejte hudbu, povídejte si v duchu s tátou, vyrobte mu něco… Cokoli, co budete cítit, že je v souladu s Vaší duší. Ptejte se Vašeho nitra, jak se cítí, a dovolte mu prožívat i to, co byste za jiných okolností považovala za „zakázané“.

Nezapomínejte se ocenit a všímat si i drobných chvilek, kdy je Vám chvíli lépe, kdy se na pár minut cítíte „normálně“. Pokud se nějaká taková chvilka občas objeví, je to známka, že Vaše duše směřuje ke smíření se smrtí, že je na dobré cestě. Dopřejte si občas drobnou radost, potěšte svou duši něčím, z čeho jste dřív mívala radost – pro Vaše nitro je fajn, když mu dopřejete malé příjemné věci.

Zaujalo mě, že pro Vás není snadné plakat v přítomnosti někoho jiného. Co by se stalo, kdyby Váš přítel nebo maminka viděli, že také truchlíte pro tatínka? Někdy si představujeme, že musíme být „silní“ a neplakat kvůli druhým – a tak spíš vytváříme hradbu mezi sebou a ostatními. Nemyslím, že byste měla probrečet celé setkání s maminkou (i když – proč ne?), ale při společném vzpomínání nebo vyprávění?

Teď, v době tatínkových narozenin, by možná bylo příhodné udělat nějakou pietní akci. Třeba jen u odpolední kávy. Se vzpomínkou na jeho oblíbené jídlo, písničku, příhody s ním, obvyklé výroky. S pozdravem tátovi tam, kde teď je… Často takové setkání se vzpomínkami dá naší duši signál, že vzpomínky na tatínka jsou důležité a že patří dál do našeho života.

Přemýšlím o Vašem dopise a vnímám, že jste s tatínkem směli prožít naplněné poslední roky. Jako by ten omezený čas Vám dal odvahu žít spolu naplno. Ale jakoby po tatínkově smrti nebylo proč žít, jako by ve Vašem životě nebylo žádné dál. Jako by nebylo ho čím naplnit. Zkuste se zamyslet, jaký životní směr a cíl jste měla předtím. O čem jste snila, než jste se dozvěděli o tatínkově nemoci? Jaké plány jste měla? Zůstávají některé z nich v hloubi Vaší duše a bylo by možné se jim věnovat?

Chci Vás moc povzbudit, abyste nezůstávala sama. Skutečně platí: sdělená bolest – poloviční bolest. Vzpomeňte si, kdo z Vašich známých zažil někdy nějakou ztrátu, a zkuste se s ním setkat a probrat, jak to tehdy prožíval on a jak to máte Vy. Požádejte kolegy v práci o trpělivost, protože právě procházíte náročným obdobím. Popovídejte si s někým, komu důvěřujete (např. stará přítelkyně nebo duchovní). Volejte třeba na linku důvěry. Pokud je pro Vás dostupná Praha, zkuste kontaktovat klub Podvečer, kde je možné setkat se s těmi, komu také někdo zemřel. Nezůstávejte sama, zkuste se aspoň trochu otevřít lidem okolo, dovolte jim, aby Vám mohli ulevit ve Vašem trápení. Zmíním se ještě k jedné drobnosti – píšete, že chodíte na terapii, ale nemá to kýžený výsledek. Zkuste o tom promluvit s Vaším terapeutem. Takový otevřený rozhovor, i když je velmi těžké se k němu odhodlat, může velmi napomoct k většímu vzájemnému porozumění a k ujasnění cílů Vaší spolupráce. Je ovšem také možné, že jste si nějak lidsky nesedli, a zvážíte změnu terapeuta. Kontakty najdete např. v adresáři České asociace pro psychoterapii nebo na některé lince důvěry. Je možné také využít konzultace s poradcem pro pozůstalé. Tato podpora nenahrazuje terapii, ale může Vás provést truchlením a pomoci v těžkých chvílích spojených se ztrátou.

Smrt blízkého člověka a následné vyrovnávání se s tím, to je jedna z nejtěžších věcí, které nás mohou potkat. Je to jako prosekávat se trnitou neschůdnou cestou, s nejasným cílem. Často si sáhneme na dno svých sil; mnohdy o sobě zjistíme věci, které jsme dosud nevěděli; a někdy je nám dopřáno zažít také nečekané potěšení nebo podporu od druhých. Vážená slečno Barboro, přeji Vám vytrvalost a sílu na této cestě. A také Vám přeji, kéž máte štěstí na dobré průvodce a kéž touto trnitou cestou dojdete ke klidu a pokoji. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková

Dotaz zodpovídá

Mgr. Petra Hálková

psycholožka

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz