Tatínek zemřel před 15 měsíci a já si to teprve teď začínám uvědomovat a pláču.
Shrnutí dotazu
Odpověď na dotaz
Vážená paní Jano,
začnu od konce, totiž u Vašeho tvrzení, že na světě jsou lidé, kteří jsou na tom hůř než Vy. Možná i jsou, ale nejsem si jist, jestli Vám to pomáhá. Na mne toto tvrzení působí spíš jako výčitka adresovaná sobě. Stejně jako povzdech, že „nikdo přece není zvědavý na ubrečenou ženskou“. Ani jednu moji poznámku ale, prosím, neberte jako (další) výčitku.
Jen Vás chci upozornit, že sebe sama zbytečně káráte a zatěžujete. Smrt otce je už tak dost těžká věc – jak si ostatně sama, třeba se zpožděním, uvědomujete. Pokud jde o ten časový
odstup od odchodu Vašeho tatínka, pravděpodobně jej způsobil rodinný „zákaz“ mluvení. Když o něčem těžkém nemluvíme, bolest se sice schová, ale jen dočasně. Čím déle je potlačena, tím prudčeji se pak přihlásí. Když už se dostala napovrch, bylo by dobré, abyste ji dala průchod (tedy plakala, jak potřebujete) a také o ní ovšem mluvila. Už jste vlastně promluvila - napsala dotaz. Pokračovat můžete s někým, ke komu máte důvěru, a nemusí být ani z rodiny. Také by pomohl rozhovor s psychologem / psycholožkou. Slova, stejně jako slzy, dokáží velkou část bolesti odplavit. Jak dlouho se budete vyrovnávat se ztrátou tatínka, nevím. Krutá bolest může trvat měsíc dva, stesk je vytrvalejší. Hlavní je, že jste začala.
Přeji Vám sílu a trpělivost.
Martin Jára
