Tatínek v hospici přestal jíst, nepije, nemluví. Proč nemůže mluvit? Co mohu dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 23. února 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den už jednou jsem vám psala ohledně tatínka rakovina plic metastazy kostí a nejspíš i v játrech z nemocnice propuštěn do domácí péče stim že lecba žádná není..Po propuštění se cítil dobře ale jenom 14dni pak už opět více psal a méně jedl až nakonec přestal jíst úplně ale na záchod si sám došel nakonec sme ho v pondělí odnesli do hospice kde sem ho každý den nastěvovala a povídala si snim bohužel i tam přestal jíst dostal nějaké kapacky ve čt a pá už nejed nepil a ani nemluvil při snaze mi něco říct se silou se mu vykrivyla až ústa a ani hláska z něho nevyšla je zoufalí že nemůže mluvit ale vnímá a slyší mě je už ležící na plenkách lékař mi k tomu jen řek já vím že svami ve st ještě mluvil ale to semnou také vím že jeho cas nejspíš už nastal neznám ale příčinu proč nemůže mluvit možná má bolesti a ani mě ani lékařům to nemůže zdelit dostal nějakou jen náplast co mohu udělat
Jana Bajzova
Váš tatínek leží v hospici v terminální fázi rakoviny plic, nejí, nepije a nemůže mluvit. Vy se ptáte na příčinu a jak dále postupovat.

Milá paní Bajzová,

důvodů, proč pacient nedokáže mluvit, může být hodně, ale za situace, jakou popisujete, to většinou bývá celkové vyčerpání a slabost. Nemocný je při vědomí, vnímá, ale prostě už nemá sílu reagovat, mluvení je pro něj příliš namáhavé.
To ale neznamená, že s ním nemůžete komunikovat vůbec. Vy na něho rozhodně můžete mluvit i tehdy, když on si povídat nemůže. Slyšet známý hlas blízkého člověka je většinou velmi příjemné a uklidňující.

Píšete, že máte strach, aby tatínek netrpěl v bolestech. Ale to, zda nemocného něco bolí nebo ne, poznáme i tehdy, když nemluví, z výrazu obličeje a nonverbálních reakcí. Zdravotní personál v hospici je vyškolený v tom, aby si i těchto projevů všímal a věřím, že tatínka v bolestech nenechají.

Je však možné, že tatínkovi již nezbývá mnoho času, zkuste tedy být s ním, jak to půjde a povědět mu všechno důležité, co máte na srdci.

S úctou

MUDr. Kateřina Menčíková