Tatínek umírá na rakovinu, nemůžu se s tím vyrovnat a cítím velkou nespravedlnost osudu.

Odpověď na dotaz ze dne 17. srpna 2010 zobrazit původní dotaz
Dobrý den,mám tatínka 62let který má rakovinu tl.střeva s metastázemi na játrech.prodělal již 2 operace,chemoterapii a další bolestivé zákroky.Nyní je již 2 měsíce v nemocnici na kapačkách kvůli špatné krvi atd a stejně nám lékař nedávno oznámil že léčba již v celku není možná.Nemůžu se s tím pořád vyrovnat.Proč člověk který se celý žívot dřel aby zajistil rodinu a nebylo to vždy snadné si némůže v klidu užít důchodu,chodit na ryby být konečně s manželkou v klidu chodit za vnoučatama?Prostě si vybrat to na co se tak dlouho těšil?Já se tak strašně zlobím,že to snad ve mě praskne.Když vidím v okolí člověka který pije kouří o nic se nestará 10krát do roka se popere tak že skoní v nemocnici pak přijde a zase nasává a život mu pořád přeje tak bych ho nejradši hned zastřelila jak já se zlobím že to je tak nespravedlivý.Čekat na smrt milovaného člověka je strašný pořád po nocích brečím.Nejradši bych byla pořád u tatínka ae nemůžu mám malé děti a představa že tatínek zemře v nemocnici úplně sám je pro mne strašná.S maminkou naštěstí o všem otevřeně mluvíme a brečíme a brečíme.Proč ale vlastně píši?Vše se odráží na mém manželském životě.Nemohu s manželem v tuhle dobu mít sex.Naštěstí mám skvělého manžela který nenaléhá a pomáhá mi jak to jen jde ale nevím jak dluho to ještě vydrží trvá tojiž půl roku od doby co se tatínkůj stav zhoršil.Ale prostě se nemůžu uvolnit.Jak se s tím vším mám vyrovnat?Nevím jak to vše zvládnu jsem na rodiče dost citově vázana.Mám v sobě tolik vzteku,zloby a lítosti.
ilona
Píšete o nemoci svého tatínka, o jeho blížícím se konci, se kterým se nemůžete vyrovnat. Hodně se zlobíte a vnímáte nespravedlnost jeho osudu, nechápete, proč si nemůže užít zaslouženého důchodu a všeho, na co se těšil, ještě navíc když jiní, kteří nedosahují jeho lidských kvalit, žijí a nemají žádné potíže.

Vážená paní Ilono,

to jsou otázky a námitky téměř každého člověka – ať už samotného nemocného nebo jeho blízkého, kteří se ocitnou v podobné situaci, jako je ta Vaše.

Máme často pocit, že život by měl být spravedlivější, dobří lidé by neměli trpět, a když už se někomu něco má stát, měl by to být člověk, který si to v nějakém významu zaslouží. To bychom si vlastně přáli a dávalo by nám to smysl.

Život se ale řídí jiným zákonitostmi, než jsou jen ty nám srozumitelné a podle lidských měřítek. I když nejsme schopni rozumět takovému řádu života, nemůžeme v něm vnímat spravedlnost a logiku, nezbývá nám, než nečekané a někdy traumatické události prostě přijmout a pokusit se s nimi vyrovnat. Někdy je to opravdu práce na celý život.

To, co prožíváte a jak, je normální a adekvátní Vaší situaci. Pláčete s maminkou, chtěla byste pořád u tatínka být, zlobíte se, nechápete, jak je to možné. Všechny tyhle prožitky a stavy patří k Vaší situaci a provázejí Vás procesem zpracovávání a vyrovnávání se se smutnou skutečností.

Píšete o svých problémech s manželem – ale i o tom, že má pochopení a je Vám oporou.

Je pravda, že taková situace a prožitky, které teď jsou součástí Vašeho života, člověka provázejí nějaký čas, a pak se život pomalu navrací do svých kolejí. Vypadá to, že se soustředíte hlavně na tatínka, na průběh jeho nemoci a čekáte, jak se situace vyvine – nemůžete se možná soustředit na nic jiného. Pokud by se situace pro Vás nevyvíjela postupně k návratu k normálnímu fungování, měla jste obavy, zda to je v pořádku, nebo se objevil problém ve Vašem manželském soužití, který by přerůstal hranice toho, co sami zvládnete, bylo by namístě navštívit odborníka – psychologa nebo manželského poradce.

To, co zažíváte, je normální reakce na ztrátu, strach, co bude dál, a pocit, že není možné takovou ztrátu přijmout. Téměř každý člověk takovou situací dřív nebo později prochází – a zase se z ní dostane. Buď se situace sama přirozeně vyvine, nebo je možné obrátit se o pomoc a podporu, se kterou můžete to, co Vás potkalo a ještě čeká, zvládnout lépe.

Myslím na Vás a přeji Vám, ať zvládnete co nejlíp vše těžké, co vás teď v životě potkalo.

Ilona Peňásová