Tatínek před měsícem zemřel, nemohu se s jeho ztrátou vyrovnat. Čekám miminko. Co pro sebe udělat?

Odpověď na dotaz ze dne 12. února 2021 zobrazit původní dotaz
Dobry den, pred necelym mesicem mi zemrel tatinek. Bylo to velmi necekane, prodelal infarkt. Bylo mu 56 let. Me je 27 a cekam sve prvni dite. Mam pocit, ze uz nikdy nebudu stastna.. ze se me myslenky budou porad ubirat jednim smerem. S tatou jsme meli hezky vztah a ja nedokazu prijmout, ze uz ho neuvidim a neuslysim. Porad verim, ze uvidim a uslysim.. strasne tezce to nesu. Videla jsem ho umirat a pak s nim byla 3 dlouhe hodiny, nez si pro nej prijela pohrebni sluzba. Loucila jsem se s nim, ale nic nebylo dostatecne. Po neuspesnem ozivovani mi lekar dal dva diazepami na uklidneni.. nepouzili defibrilator, rikali, ze mu dali 6 adrenalinu... ja nevim, zda udelali maximum. Infarkt prokazala az pitva. Porad si hledam priznaky infarktu a rikam si, ze tim tatovi pomuzu. Nevim co mam se sebou delat.. ptam se, zda lide jako my, mohou byt jeste nekdy stastny? Nebo ta bolest bude porad takto ostra.. a myslenky budou bolet. Jak se zbavit pocitu nadeje, ze tatinek prijde domu? Neni prece mozny, aby chlap jako byl muj tata, odesel takto.. na sveho prvniho vnoucka se tesil.. s jeho smrti me opustily vsechny myslenky na dite..
Kateřina

Dobrý den, paní Kateřino.

Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před několika týdny Vám zemřel milovaný tatínek. Je mi líto, že odešel tak náhle a tak brzy. Vy zažíváte prvotní, nejsilnější období truchlení a loučení. Možná je to Vaše první opravdové setkání se smrtí. Oceňuji, že dokážete jasně popsat, co se s Vámi děje, a říct si o pomoc. A také oceňuji, že dál zvládáte žít, nezhroutila jste se, dovolíte Vašim emocím, aby se mohly projevit – to není vůbec málo, ani to není samozřejmé.

Představuju si, čím teď Vaše duše prochází. Nové, silné proudy emocí, které na Vás dopadají. Šok. Ostrá, nekončící bolest. Pocit, že to není možné, že táta nezemřel. Naděje, že všechno bude jako dřív. Pochybnosti, zda lékaři udělali všechno, zda jste se rozloučila dostatečně… Bezmoc spojená se smrtí. Možná se časem dostaví i pocit hněvu – na lékaře, tatínka, sebe… Prožíváte možná také neuvěřitelný rozpor – stojíte tváří v tvář smrti, a ve Vašem těle roste nový život…

Chci Vás ujistit, že to, co jsem popsala, jsou normální prožitky každého člověka, který ztratil svého blízkého. Emoce bývají v prvních týdnech velmi silné, časem se zmírňují. Teď je ještě brzy na smíření, k němu většina z nás dojde až po několika měsících. Vzpomínka pak rozesmutní, ale už tolik nebolí. A po čase se u většiny z nás vrátí i radost a pocit štěstí. Zůstaňte trpělivá. Ve Vašem případě může být truchlení o něco delší, protože tatínkova smrt byla naprosto nečekaná. Také Vás mohou ovlivňovat těhotenské hormony (ty působí na každého jinak – někoho „chrání“ před silnými emocemi, u jiného naopak vyvolají zvýšenou citlivost a vnímavost). Kdyby silné duševní bolesti nepolevily ani po několika měsících, poukazovalo by to na skrytou hlubší obtíž, kterou by bylo dobré řešit s psychologem nebo terapeutem.

Co ale dělat teď? Velmi doporučuji najít si denně chvilku, kterou budete věnovat smutnění po tatínkovi. Hledat místa, která Vám sedí. Hledat i Váš vlastní způsob – někomu vyhovuje spíš plakat, jiný se potřebuje projít, někdo raději poslouchá smutnou hudbu nebo píše básně… Navrhuji nezůstat jen u pasivního truchlení, ale zkusit i něco aktivního. Co třeba vyrobit něco jako album vzpomínek na tatínka, které pak jednou ukážete Vašemu děťátku? Nebo například napsat dopis tatínkovi, kde mu napíšete, co jste mu nestihla říct.

Kromě chvil na truchlení doporučuju udělat si každý den malou chvilku pro příjemno pro svou duši. Přečíst si kousek knížky, o které víte, že Vám dřív dělala dobře. Projít se. Zavolat někomu. Zapálit si svíčku. Malovat si nebo zpívat… Věnovat se tomu, co Vás dřív těšilo. Hýčkejte si chvilky spokojenosti nebo ne-bolesti. Nemusíte se cítit šťastně, jde o to, abyste Vašemu nitru dala signál, že Váš život jde dál, že jste sama pro sebe důležitá. Zkuste si udělat denně také chvilku na své miminko – povídat mu, zpívat, zacvičit si – cokoli, co Vám připomene, že jste tu spolu.
Je to jako spojit dohromady zdánlivě nespojitelné – na jedné straně ztráta tatínka, na druhé straně život a očekávání nového miminka. Zkuste nevynechat ani jedno z toho. Jako bruslaři, kteří jedou chvíli na jedné a chvíli na druhé brusli. Je to velmi těžké, najít rovnováhu, ale věřím, že to dokážete.

Nepíšete nic o dalších blízkých lidech okolo Vás, ale předpokládám, že je máte. Zůstaňte s nimi ve spojení. Pokud je to možné, kontaktujte je nejméně stejně často jako dřív. Sdílejte s těmi nejbližšími smutek a bolest, mnohdy to bývá velmi úlevné. Můžete si udělat i něco jako vzpomínkový večer, kdy si budete vyprávět a vzpomínat. Neopomínejte své vlastní kamarády a přátele, neostýchejte se na ně obracet. Řekněte jim jasně, jestli chcete mluvit o tatínkově smrti, nebo o něčem jiném. Lidé mají někdy zábrany nebo obavy, aby něco nezkazili – pokuste se být pro ně čitelná.

Kdybyste se potřebovala akutně někomu svěřit, a Vaši lidé by nebyli k mání, neváhejte se obrátit na profesionální pomoc. Takové volání na linku důvěry může být velmi dobrým krokem. Stejně tak rozhovor s odborníkem o tom, čím si nejste jistá – psycholog, terapeut, duchovní, lékař…

Vážená paní Kateřino, procházíte bolestivou cestou truchlení a loučení s tatínkem. Přeji Vám, abyste zvládla obtíže a nástrahy této cesty a došla ke smíření, pokoji a štěstí. Také Vašemu miminku přeji mnoho dobrého. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková