Tatínek má neoperabilní agresivní nález v mozku, stav se rychle horší. Jak to zvládnout?

Odpověď na dotaz ze dne 6. září 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, je mi 40 a před měsícem a půl zjistili tatínkovi 64 let 2 ložiska v mozku. Přítel zajistil okamžitou operaci. Do 10 dnů byl operován 7. 8. 2017, jedno ložisko téměř odstranili, druhé je na nejhorším místě na mozkovém kmeni a je neoperovatelné a bude možná ozařováno, pokud to zdravotně zvládne. Diagnoza hrozná, nejagresivnější typ nádoru, který je. 16. 8. nám ho dali domů, strašně se snažil zotavit, učil se chodit, hodně jedl, 14 dní byl v pohodě, ale cca před 5 dny začal strašně slábnout. Nešlo mu polykat, nemohl pít. Už jsme nezvládali péči a včera po kontrole na onkologii ho hospitalizovali. Od 27. 7. až do minulého týdne jsme s přítelem sjezdili celou republiku, proton, kmenové buňky, konopí, různé nemocnice atd. Chtěla jsem mu tak strašně pomoci a nemohu. Včera mi v nemocnici řekli, že je v podstatě konec, že umře a asi brzy. Ještě do minulého roku pracoval jako ředitel velké firmy, neskutečně chytrý člověk, cestoval, sportoval, vypadal úžasně. Nikdy mu nic nebylo a teď se nám všem otočil život o 100 %. Visel na mě, že mu pomohu a já nemám jak. Mám ho šíleně ráda, trápím se a v podstatě nonstop brečím, nevím, jak to zvládnout. On si všechno uvědomuje a o to víc se trápí a já se trápím, že leží v nemocnici, domů nemůže a je tam sám. Jezdit budeme každý den, ale je stejně většinu času sám. Mám 16 letého syna, rozvedla jsem se a děda byl pro něj jako táta. Ztrácíme obrovskou autoritu v rodině. Bojím se, jak to zvládnout, jak zvládnu budoucnost, jak zvládnout to, že tady ještě je, ale v podstatě umírá. Syn už mi včera také brečel. Vůbec to nezvládáme. Tisíckrát si mohu říkat, že život jde dál, ale stejně brečím a není sekunda, kdy na něj nemyslím. Mamka je na tom taky špatně. Nejsem schopná nic dělat, špatně jím, skoro nespím. Přítel mě moc podporuje, ale jsem v šíleném stavu. Nevím, jak dál a jak to zvládat. Děkuji za pomoc Marie
Marie

Dobrý den, Marie,

potkala Vás velká ztráta, kdy nejen, že odchází Váš tatínek, ale je to velmi rychlé, prošli jste v krátkém čase všemožné léčby, naději i její ztrátu. Také nečekané v tom, že jste ho vnímala jako výkonného, pracujícího, sportovního, kdy obvykle míváme představu, že takoví lidé prostě nemohou rychle zemřít.

Psala jste, že tatínek byl schopný a je možné, že to ve Vás vyvolává pocit, že bez něho to prostě nepůjde nebo že vlastně je nějak nepřijatelné, aby byl slabý, zranitelný, umírající. Vaše reakce, kdy jste smutná, zoufalá, pláčete a nemáte představu, co bude, je velmi pochopitelná, lidská a vyjadřuje asi Vaši velkou důvěru v tatínka a jeho život. Oplakávat odchod milovaného člověka není ale důkaz nezvládání. Jste v situaci, kdy se opravdu všechno mění, a Vaše pochybnosti mohou odrážet nezkušenost s cestou bez velké tatínkovy opory. Když odchází autorita, často se stává, že lidé kolem se cítí velmi slabí a dezorientovaní.

Teď si dovolím trochu odstupu – představuji si, že když odchází autorita, síla a podpora, je nějak na místě ocenit přínos takového člověka, poděkovat a vlastně jemu či sobě dovolit představu, jak bude jeho dílo či vzkaz pro tento život pokračovat dál. Chápu, že to pro Vás nyní může být velmi vzdálená představa, nicméně bych Vás ráda podpořila v tom, abyste tatínkovu dosavadní sílu vnímala jako něco, co Vám předával a podpořil tak pro další život a ne jako něco, co je potřeba dostávat neustále a nejde se bez stálého zdroje zvenku obejít.

Tak jako nemůžete naléhat na svého tatínka, aby se uzdravil, asi nemusíte ani naléhat na sebe, abyste vše zvládala s přehledem. Truchlení a zoufalství patří k Vaší situaci. Zároveň je snad možné si uvědomit, že Váš tatínek Vám, Vašemu synovi i ostatním už hodně dal.

Přeji Vám hodně sil.

Zuzana Vondřichová