Syn v 19 letech spáchal sebevraždu. Je to už 9 let. Jak se s tím můžu vyrovnat?
Dobrý den,můj syn v 19 letech spáchal sebevraždu.Je to už 9 let a já se s tím nemůžu vyrovnat.Je to jako by se to stalo včera.Myslím na něho každý den.Dávám si za vinu,že jsem k němu byla někdy nespravedlivá,zlá,protivná.Vyčítám si každou facku co jsem mu dala.A vyčítán si i to,že jsem to nepoznala,co plánuje.Chodil s děvčetem,která se mu svěřila,že ji má otec zneužívat.Bylo ji 15 .Syn mi o tom řekl,a chtěl abych s nimi zašla na policii.Rekla jsem mu,že ať se do toho neplete,že neví jak to je a že si to některé děvčata vymyslí,aby ze sebe udělaly důležité.Bohuzel jsme se nikdy nedozvěděli o tom jestli to byla pravda.Rekla jsem mu ať se holčina svěří své matce,ale prý ji nevěřila.Doslechli jsme se,že to měla tvrdit i jiným klukům.Byla asi problémová,chodila za školu.Jednou ji u nás hledala matka i s policií,že neví kde je.Volala jsem synovi,ale ten byl v zaměstnání.Pote jsme mu řekli,že u nás holčina může přez den být,ale na noc ne.Syn byl do ní hodně zamilovaný,byla jeho prvni vážný vztah,byli spolu necelý rok,chtěl jí pomoct,a nevěděl jak.Nakupoval ji různé darky.Veril tomu co mu říkala.Psal i na linku důvěry.To jsme zjistili z jeho jediného mailu co zanechal v PC.Den před tím,než odešel byla u nás.Z pokoje jsme slyšeli smích,ale spíš její.Jeste jsme si říkali,že by se dívka,kterou má zneužívat otec,chovala jinak.Vycitam si,že jsem se jí měla přímo zeptat.Od nás odcházela normálně,a nic nenasvědčovalo tomu co se stane.Az po tom mi řekla,že ji o tom plánu,co chce spáchat řekl,ale že tomu nechtěla asi věřit.Odchazela od nás,a říkám si,že nám o tom co plánuje měla říct.Ze by jsme se ho přímo zeptali a pohlídali ho.Druhy den měli mít normálně schůzku.Asi ji nenapadlo,že by to myslel vážně.Ten den,kdy odešel z domu si pamatuji přesně.Mel u sebe igelitu,myslela jsem,že jde k babičce ladit televizi a že v tašce má nějaký věci.Vycitam si,že jsem se do ní měla podívat.Mel v ní mít láhev alkoholu a asi pásek.Nechtela jsem ale šacovat 19 kluka.Odesel a už se nevrátil.Mysleli,jsme si,že jsou někde spolu,obvolávali rodinu,kamarády.Nechal si doma mobil,bez kterého normálně nebyl,peněženku.Holcina mu posílala zprávy na jeho mobil,kde je,a že doufá,že si nic neudělal.My jsme to na policii hlásili za dva dny,to si taky vyčítám,doufali jsme pořád,že jsou někde spolu,nebo je někde s kamarády,pak měl jít do práce,tam se taky neobjevil.S manžele a mladším synem pátrali i samy,dávali letáky,bylo to i v televizi.Policie několikrát hledala v našem okolí.Manzel měl všechno prohledáme.Az na jedno místo.Kousek od nás byla stará polorozpadlá mlýnice a tam až úplně nahoře byl.Policie tvrdila,že to mají zkontrolované,že tam byli.Pote nám řekli,že kvůli bezpečnosti,byli jen dole.Kdyby to řekli hned,tak manžel by hořejšek prohledal.Takto jsme hledali celý rok.Nez ho pan,co okolí mlýnice koupil našel.Kousek od našeho domu.Asi se nemusím rozepisovat jak nám bylo.Na jednu stránku se mi ulevilo,že se našel,i když takto.Nejdrive jsem byla taková otupela,jak kdybych si ani neuvědomovala co se stalo.Porad jsme si.namlovali,že někde je,že se jen s námi nechce stýkat,že.ma jinou identitu.To byla spíš útěcha.Byl hrozně citlivý,uzavřený,ale ne jen v té době.Ale pořád,nikdy se nesveroval co ho trápí.Byl introvert.Nikdy by nás nenapadlo,že se toto stane.Chvili před tím,si nakupoval věci,kolo,nový mobil,oblečení.Holcina se u nás ukázala až po měsíci co se ztratil,říkala nám že to udělal kvůli nám,že jsme po něm pořád něco chtěli,že musel všechno dělat.Pritom měl na starost jen psa,a pomoc kolem domu.To dělal ale normálně před jejich seznámením.Po té mi psala,že nenáviděl otce.To jsem ale nepochopila proč.Myslela jsem,že k němu měl vždycky blíž.Bavili se o sportu a ty chlapsky věci.My se někdy s manželem pohádali,ale tak je to asi všude.Pry si to syn měl víc brát.Myslim si spíš,že mu otec začal vadit,od té doby co se slečnou začal chodit a ona měla nenávidět svého otce.Samozrejme,že jsme po synovi chtěli nějakou pomoc kolem domu,ale nic hrozného,a to je snad pro 19 kluka,co žije u rodičů normální.Planovali si prý s holcinou,že budou spolu bydlet,ale že nevydělá tolik,aby pronájem utáhl.Rikam si,že když nechte být s námi,mohl si najít ubytovnu nebo něco.Oba si měli smazat Facebook.Nevime proč.A v počítači nechal jen ten jeden mail.V mobilu měl jejího tátu uloženýho,jako úchyl.Jak kdyby chtěl,aby jsme si ten mail přečetli a pochopili co ho trápilo.Zadny dopis na rozloučenou se prý nenašel.Lecim se 16 let s depresemi,taky si říkám,jestli je nemohl zdědit.Ale do té doby problémy neměl.Nechapu,když tu holcinu miloval,tohle udelal a nechal ji tady samotnou.Kdyz už na nás nemyslel.Jestli už neviděl řešení jak ji pomocí a my jsme mu vadili.Nebo se dozvěděl nějaké věci o ní.Po tom činu,už měla jiného chlapce.Mozna už v té době co byla se synem.Ale to jsou vše domněnky.Mame mladšího syna,je mu 16.Hodne mu povolujeme.Zas výčitky kvůli prvnímu,že na něho jsme byli přísnější.Uz si nevím rady,pořád se ptám proc to udělal.Jak mám bez něho žít.Můzete mi prosím poradit?Nikdy nemůžu zapomenout,to je jasné,ale poradit ať to tak moc neboli.Snazim se už kvůli druhému synovi,ale jde to těžko.Manzela to taky moc trápí,co se stalo.Děkuji moc za odpověď.
Marcela Dvorska
Váš syn spáchal sebevraždu a hledáte radu jak bez něho žít. Zároveň pořád přemýšlíte, proč to vlastně syn udělal. Potřebujete poradit jak zmírnit bolest po takové ztrátě.
Dobrý den, vážená paní Dvorská,
vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte.
Váš syn si před 9 lety vzal život. Je to jedna z nejhorších věcí, která se nám rodičům může stát. Představuju si neuvěřitelnou bolest a bezmoc, s kterou se celou tu dobu potýkáte. Nekončící Proč?, které Vás pronásleduje. Jako by už ani Váš život neměl dál pokračovat. Oceňuji, že dokážete tuto bolest unést a ještě k tomu zvládáte běžné starosti a myslíte i na manžela a druhého syna. To je něco, co není vůbec samozřejmé a čeho si nesmírně vážím.
Váš e-mail jako by se dal rozdělit na dvě otázky: Proč to udělal? A jak žít dál? Zkusím se věnovat postupně oběma. Bohužel internetová poradna nám umožňuje jen se jich dotknout; úplné řešení by vyžadovalo delší osobní spolupráci s odborníkem.
Začnu otázkou, která se prolíná celým dopisem – Proč? Sama píšete, že k tomu syn neměl jasný důvod a choval se, jako by měl jeho život pokračovat dál. Zaujalo mě, jak moc se Vaše úvahy točí kolem toho, co jste jako rodiče udělali špatně. Je to přirozené, každého z nás, kdo by se ocitl ve Vaší situaci, by asi podobná myšlenka napadla. Je možné, že na Vaší straně nebylo nic špatně? Že jste jednali normálně? Je možné, že vina neleží ani na Vás rodičích, ani na jiném člověku? Že to nikdo nezavinil, jen se „blbě“ sešly okolnosti? Nikdo netušíme, jak to skutečně bylo, celou pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme a můžeme jen odhadovat. Napadá mě, že například Váš syn mohl trpět depresemi podobně jako Vy, ale neřešil to s lékařem, možná ho ani nenapadlo, že pro něj existuje pomoc, že takhle se dospělí obvykle necítí… Je také možné, že v rámci dospívání procházel obdobím, kdy se potřeboval vymezit vůči Vám, rodičům, a hledal opory ve světě svých vrstevníků — a opřel své trápení o někoho, kdo nebyl tolik zralý, aby mu dokázal účinně pomoct. Je i možné, že se ve své citlivosti vnořil příliš do příběhu a trápení někoho jiného, ale neměl ještě vybudovaný “ventil” na odreagování nepříjemných pocitů, a pak bylo pro něj těžké unést bolest, kterou to přineslo. Také je možné, že šlo o akutní „zkrat“, nikoli dlouho promyšlený plán. Ze zkušeností víme, že člověk, který se rozhoduje pro sebevraždu, vidí “tunelovitě” — vnímá jen např. svou vnitřní bolest a to, co ji posiluje, a nevidí ostatní stránky života. Také víme, že mnohdy, zvlášť v období dospívání a rané dospělosti, člověk nechce doopravdy zemřít, ale chce to jen “zkusit”, případně dokázat ostatním, že to myslel vážně, a vymkne se mu to z rukou… Představuji si, že Vás tyto možnosti také napadly. A možná by pro Vás bylo úlevou, kdybyste si dovolila věřit tomu, že za synovu smrt nemůžete. Bude to znít teď asi tvrdě, ale byl už dospělý a chtěl dospěle rozhodovat o svém životě. Vy rodiče jste se k němu chovali jako k dospělému (nekontrolovali jste každý jeho krok) — což Vás ctí. Bohužel – a to je i mně velmi líto — o sobě rozhodl tak, že už nebylo cesty zpět.
Dovolím si přejít k druhému Vašemu tématu– Jak žít dál? Vím, že život už nikdy nebude stejný jako předtím. Je neuvěřitelně těžké jít dál s pocitem, že moje dítě si vzalo život. Prožitá bolest vyryla do Vaší duše takovou rýhu, kterou nelze ignorovat. Je ale možné jít dál. Najít cestu, jak pokračovat. Znovu musím ocenit, že jste dokázala dojít až do dnešního dne. Vím, že Vás drží vědomí, že Vás potřebuje druhý syn, ale předpokládám, že toho, co Vás „drží na nohou“, musí být víc. Možná i nějaká Vaše vnitřní nezdolnost, vůle k životu, vytrvalost. Uvědomuji si, že je tolik toho, co musíte unést – bolest, pocit viny, možná i pocit osamělosti nebo výlučnosti, ztrátu smyslu, ztrátu vnitřní rovnováhy, možná i velkou dávku úzkosti… Znám Vás málo a nevím, kdo a co Vám na Vaší cestě pomáhá a podporuje. Budu teď spíš nabízet otázky. Jsou chvíle, kdy je Vám lépe, kdy se cítíte „normálně“? Které chvíle to jsou a jak je můžete znovu přivolat? Tyto momenty jsou velmi důležité, protože jsou pro Vaši duši znamením, že Váš život jde dál. Pomohlo by Vám, kdybyste znala někoho, komu také zemřelo dítě (nebo si dokonce samo vzalo život)? Organizace Dlouhá cesta podporuje lidi s touto zkušeností a kromě příběhů na jejich webu Dlouhá cesta nabízí také možnost se setkat s rodičem s podobnou zkušeností. Bylo by pro Vás úlevné, kdyby se zmenšil Váš pocit, že jste synovu smrt mohla odvrátit? Zmírnit pocit viny je velmi těžké, ale ne nemožné. Kdysi lidé konali kající poutě nebo stavěli smírčí kříže. Co, jaký skutek nebo jaké slovo by Vám mohlo přinést vědomí, že je Vám „odpuštěno“? Mohl by jej zprostředkovat někdo ze žijících lidí? Nějaká důležitá postava, která provázela Váš život? Někdo z farářů či duchovních? Některý psychoterapeut, kterému byste si troufla důvěřovat? Nebo je Vaším největším křížem otázka, „jak vlastně žít dál, když můj syn už nežije“? Odpověď na ni by bylo dobré hledat opět s dobrým průvodcem – ať už s někým z Vašeho okolí nebo třeba se zmíněným terapeutem.
Vážená paní Marcelo, jdete po kamenité životní cestě a vedete si velmi statečně. Moc Vám přeji, abyste našla směr, jak v životě pokračovat, a měla štěstí na dobré průvodce. Budu Vám držet palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
