Syn hodinu před smrtí vykřikl, změnil se mu dech a nastalo kóma. Vnímal nás do poslední chvíle a mohl mít bolesti?

Odpověď na dotaz ze dne 30. března 2022 zobrazit původní dotaz
Můj syn 25let umřel doma na lymfom asi 1hod před smrtí srdceryvně vykřikl a změnilo se dýchání asi nastalo kóma myslíte že vnímal ještě že jsme s ním a mluvíme na něj? Měl nesnesitelnou bolest když tak vykřikl? Asi před 8 hod měl podán morfin a něco na spaní ale spal jen do půlnoci, zemřel v 5,14 děkuji moc za odpověď Eva Vyroubalová
Eva Vyroubalová
Syn zemřel doma na lymfom. Hodinu před smrtí srdceryvně vykřikl, poté se mu změnilo dýchání a nastalo kóma. Ptáte se, jestli výkřik mohl být spojený s bolestí a zda Vás ve chvílích před smrtí vnímal, jak na něj mluvíte.

Milá paní Vyroubalová,

bohužel na všechny otázky nenajdeme jisté odpovědi. O tom co se děje v mysli umírajícího posledních pár hodin před smrtí mnoho nevíme. Ale z toho, co vyprávějí někteří lidé, kteří přežili tzv. klinickou smrt nebo ze zkušeností lidí, kteří měli poruchu vědomí, ze které se později probrali, ale i z nonverbálních reakcí našich pacientů usuzujeme, že nemocní vnímají zvuky a doteky až do poslední chvíle. Takže jsem přesvědčena, že Váš syn věděl, že je doma a že Vy jste u něho.

Zda hodinu před smrtí vykřikl bolestí nebo z jiné příčiny Vám říci neumím, ale pokud první polovinu noci spal a poté, co jednou vykřikl, už dále nenaříkal, vypadal v obličeji klidně a jen se měnil jeho dech, nemyslím, že šlo o nějaké nesnesitelné bolesti nebo jiné velké utrpení. Změny dechu často vnímají těžce hlavně pečující, ale výraz v obličeji pacienta je během toho většinou pokojný, z čehož usuzujeme, že bolestí ani dušností netrpí.

Chápu, že to je strašně smutné, když mamince umře syn a vůbec nevím, jak bych podobnou situaci sama zvládla. Z mého pohledu jste ale pro své dítě udělala maximum. Dostal léky ke zmírnění trápení, byl v bezpečném a známém prostředí domova, obklopen svými nejbližšími. Jste moc stateční, že jste ho dokázali takhle doprovázet a asi sotva šlo udělat víc.

S úctou

MUDr. Kateřina Menčíková