Slyšela jsem, že se lidé z kómatu mohou probudit, když slyší své blízké. Vyčítám si, že jsem tam nebyla a maminka zemřela.

Vážená paní Alex,

netroufám si říct, že to vše opravdu přesně splním, protože co se týče tématu umírání a smrti, můžeme vycházet jen ze zkušeností těch, co byli u toho – ať už v pozici blízkých, pečujících o svého umírajícího, nebo v roli profesionálů. To je to, co máme k dispozici.

Je fakt, že mnohé zkušenosti popisují podobnou lítost – která vychází z toho, že jsme si jako pečující či příbuzní představovali, že budeme se svým blízkým až do konce a že je to jistě to, co on by chtěl. To je ale naše představa – o tom, jak to vnímá odcházející člověk, opravdu vědět nemůžeme.

Co se ale potvrzuje, je opakující se zkušenost, že i takový opečovávaný blízký zemře zrovna ve chvíli, kdy je sám – někdy to bývá skutečně, zvlášť v domácím prostředí, výjimečná chvíle.

Také v literatuře, která se tímto tématem zabývá, se popisuje, že člověk směřující ke smrti může být bolestně „zadržován“ smutkem svých blízkých, kteří jsou kolem něj – jako by pro něho bylo obtížnější odejít, když cítí smutek a lásku svých blízkých. Ta jistě patří do života předtím, i do chvil loučení. Důležitost těch posledních okamžiků ale – jak to vypadá – vnímáme více my, pozůstalí. Umírající člověk se zřejmě potřebuje soustředit na svou cestu a možná jiný svět, v každém případě nás potřebuje opustit. Jistě je schopen vnímat i nevyřčené – i když lidé slyší, ačkoli neodpovídají, určitě vnímají i neverbálně. Myslím, že i Vaši lásku maminka vnímala, nemusela slyšet, že to říkáte, aby o ní věděla.

Vaše představa o tom, že by maminka „zvládla svou nemoc“, kdybyste byla u ní v době, kdy se probrala z komatu, je asi spíš Vaším přáním. O jejím konci jistě již bylo v těch chvílích rozhodnuto. Často se stává, že člověk se krátce před smrtí najednou cítí líp, probere se, někdy je schopen komunikovat, bývá to popisováno jako jeho rozloučení s tímto světem. Chápu, že je Vám líto, že jste u maminky v tu chvíli nebyla, ale jsem přesvědčena, že to je spíš Vaše potřeba rozloučit se než maminčina. Na jejím vztahu k Vám i její jistotě o Vašem vztahu k ní takový okamžik nemůže nic změnit, maminka jistě nepotřebovala nějaký důkaz.

Většina lidí v naší společnosti dnes umírá v prostředí nemocnic a bez svých blízkých, jistě i Vaše maminka cítila a byla vnitřně připravena na to, že se blíží její konec, a nebyla jím zaskočena.

Ptáte se, jak se vyrovnat s Vašimi pocity. Myslím, že je důležité přestat si vyčítat, co nebylo, ale být si vědoma Vašeho láskyplného vztahu k mamince, který byl a pořád je. Někteří lidé mají potřebu se ke svým blízkým zemřelým obracet, mluvit k nim, dopovědět to, co nestihli – jestli jen v myšlenkách, nebo nějakým rituálem, záleží na každém. V naší společnosti je dnes obtížnější také to, že téma smrti a umírání není zrovna v komunikaci běžné – pro naše předky to tak nebylo. Takže mluvit o svém truchlení, prožívat ho s účastí druhých, bylo naprosto přirozené a sdílené s ostatními lidmi. Bylo by i pro Vás zdravé, kdybyste mohla o svých pocitech s někým mluvit – pokud ne ve Vašem okolí, jistě je možné najít nějakou podporu mezi profesionály. Smrt blízkého je jistě téma, které stojí za to skutečně odžít, nepotlačovat  a neuzamykat v sobě.

Vážená Alex, přeji Vám hodně síly a také laskavosti k sobě samé, držím Vám palce.

Ilona Peňásová