S babičkou žiji v jednom domě. Nevím co s tím, že brzy zemře.
Dobrý den, jako rodina řešíme s naší babičkou její zdravotní stav intenzivně již 7 měsíců, po chemoterapii a operaci nádoru se jí velmi zhoršila plicní fibróza, je ve stavu, že bez kyslíku být nemůže a momentálně jen leží v nemocnici na interně a není schopna žádného většího pohybu, jinak se začne dusit. Lékaři se rozhodli pro paliativní léčbu, já se svou babičkou jako vnučka žiji v jednom domě a při představě, že už tam se mnou nebude je mi velmi úzko, nevím jak přesně se vypořádat s informací, že vím o tom, že jí zbývá pár dní, možná nějaký týden. Moc děkuji.
Shrnutí dotazu
Píšete nám, že s celou rodinou procházíte situací, kdy se babičce po chemoterapii a operaci nádoru zhoršila plicní fibróza, leží v nemocnici a není schopna většího pohybu. Lékaři se rozhodli pro paliativní léčbu. Protože žijete s babičkou v jednom domě, sužuje Vás představa, že už tam s Vámi nebude. Nevíte, jak se vypořádat s informací, že jí zbývá několik dní, možná týdnů života.
Odpověď na dotaz
Zdravím Vás,
velice mě mrzí tíživost situace, kterou prožíváte s babiččiným umíráním. Z Vašeho popisu vnímám, že jste na její dosavadní blízkost přivyklá a její odcházení z Vašeho života znamená víc než citovou ztrátu. Někdy na takovou ztrátu není ani možné najít odpovídající slova, proto se nebudu moc pouštět do vlastních představ o Vašem prožívání. Jak to znám i slýchám, bývá truchlení sotva snesitelné, vyčerpávající, pocitové prožívání nahoru dolů, a mnoho dalšího.
Jak se vypořádat s informací, o jejím krátkém zbývajícím čase, Vám nedokážu účinně poradit. Můžu Vám ale nabídnout, co mě k tomu napadá, když čtu Vaši zprávu. Truchlení, i to takzvaně „očekávané“, čili když ještě blízký nezemřel, ale moc času už mu nezbývá, si žádá svou pozornost. Může být velkou úlevou přítomnost lidí, kteří jsou Vám oporou. Otevřeně jim říct o své situaci, pokud ji neznají, co pro Vás znamená a jak se u Vás projevuje. Můžete je třeba poprosit, ať se vyhnou nevyžádaným radám, co máte dělat a jak máte toto období prožívat, a spíš tam jen s Vámi jsou. Třeba když Vás přepadne zmíněná úzkost, nebo smutek, tíha, bezradnost, co s celou situací.
Někdo ale „dobíjí baterky“ stranou od ostatních. Patříte-li spíš mezi tyhle lidi, můžete si naopak cíleně dopřávat vyhýbání se vyčerpávajícím vztahům nebo prostředím a trávit víc času sama se sebou tam, kde je Vám dobře. Když to shrnu, víc o sebe pečovat a být pozornější k vlastním přáním a potřebám, ať už s babiččiným umíráním souvisí, nebo ne. A záměrně zdůrazňuji, pečovat o sebe, protože na to mnohdy zapomínáme.
Také mě napadá, že může mít velký význam rituál rozloučení s babičkou. Nemusí mít nutně společensky obvyklou formu, jakou je třeba pohřeb. Může mít i podobu osobní. Můžete si sama, nebo s někým blízkým zajít na místo, které jste s babičkou rády sdílely, zapálit si svíčku a zcela podle svého se s babičkou rozloučit. Někdo třeba napíše děkovný dopis umírajícímu za vše, co pro něj v životě znamenal. A pokud to stihne, přečte mu ho, i když už blízký nereaguje. Dopis je možné napsat i zemřelému blízkému člověku a spálit ho. Někdo si vezme kus oblečení či ozdobu, aby mu zemřelého připomínala. Někdo si udělá pravidelnou chvilku pro společné rozmlouvání. Klidně s ní v duchu probírejte, co chcete a sledujte, jak na Vás v tomto vnitřním dialogu reaguje. Při loučení i truchlení mi připadá důležité jedno: vše je naprosto v pořádku, nic není „divné“.
A nakonec bych Vám rád předal osobní zkušenost. Smrtí role blízkého člověka ve Vašem životě vůbec nemusí skončit. Naopak. Můžete se třeba rozhodnout, že v životě posílíte něco, co Vás babička naučila, nebo se budete víc věnovat něčemu, co jste dělaly společně. Můžete v životě šířit nějakou společně sdílenou hodnotu vás obou, a tím si ji připomínat. Nebo si její odkaz v životě ponecháte jiným, sobě blízkým způsobem. Možnosti a rozvahu už nechám na Vás.
V hluboké úctě
Lukáš Kutek
