Nevím si rady, jak komunikovat s partnerem, který má rakovinu slinivky břišní.

Odpověď na dotaz ze dne 3. dubna 2008 zobrazit původní dotaz
Vážená paní doktorko. Děkuji za rychlou a upřímnou odpověď. Z mnoha zdrojů jsem si zjistila, jak zákeřná a rychle zabíjející choroba rakovina slinivky břišní je. Nevím si však rady především s komunikací se svým partnerem. Po sdělení diagnózy se uzavřel do sebe a o své nemoci vůbec nemluví. I když je mu po chemoterapii velmi špatně, o léky na nevolnost musím sestru požádat já, on si o ně neřekne. O léky na bolest se musím také postarat já a dohlížím, aby si je bral častěji a nenechal se bolestí ovládnout. Takže jen pečuji, vozím k lékaři, dohlížím a jsem stále s ním a dělám to ráda, mám však pocit, že kdyby se mohl ze svých pocitů, strachu a úzkosti vypovídat, že by se mu i psychicky ulevilo. Nevím však, jak takový rozhovor začít. Čekám, až začne sám, nechávám ho v klidu, bojím se však, že to jeho uzavření se je příliš dlouhé a hluboké. On vždycky nerad mluvil o svých pocitech a byl uzavřený. Takový stav, jaký v současnosti nastal mi připadá nebezpečný. Podotýkám, že jsme spolu dvanáct let a vždycky jsme vše řešili v klidu a v pohodě a nebyly mezi námi neshody a chápu, že uvědomnění si tak závažné choroby ve vlastním těle musí člověka do určité míry duševně poznamenat. Někdy mám pocit, že ví, že má velmi vážnou nemoc ale skutečný stav si neuvědomuje a já nejsem určitě zen, kdo by mu měl tuto hrůznou skutečnost odhalit. Existuje nějaký scénář, jak tuto situaci alespoň částečně řešit? Omlouvám se, že tak často zatěžuji svými starostmi, ale já v současné době nenosím v hlavě nic jiného a nic pro mne není tak důležité, než najít pro něj nějakou pomoc, když už ne fyzickou (s hospicem a ošetřující lékařkou jsem už domluvena, zatím bez jeho vědomi), tak alespoň psychickou. Děkuji.
Jana Hanzlová

Vážená paní Hanzlová,

chci Vám vyjádřit obdiv za to, s jakou pozornou a láskyplnou péčí se staráte o svého nemocného partnera.

Rozumím Vašim obavám z jeho reakce na situaci, ve které se ocitl. Proces vyrovnávání se s nevyléčitelnou nemocí byl obecně popsán (viz Fáze vyrovnávání se s těžkou nemocí a ztrátou) – mluví se v něm o fázích, kterými člověk při tom prochází (od odmítnutí, hněvu, ke smutku až k smíření). To je samozřejmě nástin, který může probíhat u každého člověka individuálně a jinak dlouho, někdy se tyto fáze opakují a je důležité říct, že
se týkají reakcí i blízkých lidí, nejen nemocného.

Píšete, že Váš partner byl vždy introvertní, zároveň je znát, že k němu máte velkou empatii, znáte ho dobře a rozumíte mu. Máte pravdu, že jeho uzavření může být projevem depresivního stavu, Váš partner může prožívat i strach z toho, co ho čeká, a může se uzavírat i před Vámi s pocitem, že Vás tím „chrání“ – někdy to tak u nemocných bývá - mají pocit, že pro jejich blízké by bylo neúnosné vědět, co se jim honí hlavou, a uzavírají se se svými myšlenkami a obavami do sebe. 

Je jasné, že nemůžete svého partnera k hovoru nutit, sama píšete, že čekáte, až začne sám. Možná mu ale můžete rozhovor nabídnout jako možnost, na kterou myslíte a umíte si ji představit. Můžete mu říct, že si zkoušíte představit, jak by pro Vás bylo těžké nemluvit o tom, co prožíváte, kdybyste byla na jeho místě, a že se nemusí bát to s Vámi sdílet. Můžete i říct, že byste s ním chtěla mluvit i o tom, co prožíváte vy sama – o starosti a obavách z jeho uzavření – že je to pro Vás pochopitelné, ale přesto cítíte, že byste mohli sdílet i to těžké, v čem teď spolu jste, a tím se navzájem podporovat.

Obecně se potvrzuje, že sdílení a „nepředstírání“ (samozřejmě v dobré víře, že to tak je „lehčí“) není sice nic jednoduchého, ale člověku uleví – vlastně jen pojmenujete to, co je skutečností – že situace je pro vás oba těžká, ale jste v ní spolu. Někdy může takové sdílení přinést – přes těžkou situaci – jedny z nejsilnějších chvil společného života ve vztahu.

Je tu i otázka, zda by chtěl či mohl Váš partner mluvit o svých pocitech eventuálně s někým jiným než s Vámi – jen z toho důvodu, že nejbližšímu člověku možná nedokáže říct úplně všechno. Bývá to tak, že máme tendenci chránit své milované před tím „nejhorším“, z čeho máme obavy, abychom je neděsili – druhému člověku, který není tak blízko, můžeme říct i nejkatastrofičtější fantazie, které v sobě nosíme – proto mohou být v takových chvílích „užiteční“ psychologové – anebo třeba přátelé, máme-li takové, které nemáme potřebu takhle „ochránit“. Naprostá upřímnost i k sobě je v takových chvílích těžká, ale ulevující. To, že spolu lidé takovou těžkost sdílejí, jim umožňuje situaci postupně přijímat a nakonec přijmout, a tak prožívat společně takovou fázi života co nejbohatěji a s vyrovnaností a vnitřním klidem, jakého člověk může vůbec dosáhnout.  

Myslím, že „nejjednodušší“ je začít mluvit o svých pocitech a otázkách, a tím nabídnout možnost hovoru na téma, kterého jste tak plná – zároveň tím vyjádříte připravenost na to poslouchat a sdílet. Pak je na Vašem partnerovi, zda a eventuálně kdy nebo s kým bude chtít mluvit o tom, co v sobě nosí. Pokud člověk na takový hovor připraven není, či je skutečně pro něj příliš frustrující říkat to nahlas, je samozřejmě potřebné to respektovat a spolehnout se na neverbální komunikaci – pohlazení, doteky, úsměv, držení za ruku, oční kontakt – i to je samozřejmě způsob sdílení, podpory a komunikace.

Vážená paní Hanzlová, moc na Vás i Vašeho partnera myslím a věřím, že stejně jako se všemi praktickými starostmi v současné situaci si dokážete společně poradit i s tím, co se nedá tak jasně uchopit – hlavně proto, že z Vašeho dopisu je cítit pevnost, upřímnost a citlivost, které tvoří Váš vztah – a takovým kvalitám vztahu můžete důvěřovat a opřít se o ně.

Vážená paní Hanzlová, přeji Vám i Vašemu partnerovi, abyste společně našli co nejbezpečnější a zároveň nejotevřenější způsob komunikace, ve kterém budete moci být jeden pro druhého oporou.

Ilona Peňásová