Rakovina a děti

Odpověď na dotaz ze dne 10. 1. 2015 zobrazit původní dotaz

Již jednou jsem sem psala dotaz ohledně mého manžela, který umírá na rakovinu. Psala jsem, že mám dvě děti. Synovi je 10 let a dceři 3 roky. Teď bych měla spíše otázku na psychologa.
Ráda bych se teď zeptala jak postupovat po psychologické stránce s dětmi.
Manžela opečovávám, jeho nemoc mě naučila trpělivosti, lásce bez podmínek, toleranci… Člověk v tichu, které tu v noci bývá, zjistí spousta věcí o sobě, o lásce, bilancuje svůj život, uvědomí si jak krásné je žít, jak takové jednoduché věci jako najíst se, dojít si do koupelny, jít na procházku, nastavit tvář větru, dívat se na hvězdy a západ slunce, které jsou samozřejmé, ale samozřejmostí by neměly být vnímány. Jak je důležité říct někomu, nejlépe alespoň jednou denně „ mám tě rád“, umět poděkovat a říct tomu druhému jak je skvělý a jak ho obdivuji, že stále dokáže bojovat s bolestí. Naučila jsem se mít ráda ticho. A učím se zvládat věci sama. A čím více si vážím života, tím bolestněji vnímám o co vše manžel přichází…a obdivuji jeho boj s bolestí…. A říkám si jestli bych to vůbec zvládla….A naučila jsem se požádat o pomoc o mluvit o mých zmatcích a bolesti s každým, kdo mě chce vyslechnout…
Naučila jsem se žít přítomností. Tj. řešit všechno vždy v tu danou chvíli. Na otázku dovedeš si představit, co budeš dělat až tu manžel nebude?....odpovídám nedovedu a ani to nezkouším, až ta chvíle přijde, tak ji budu řešit.
Už vlastně pro mě ani není důležité, jak dlouho tu manžel bude, protože myslet si, že mi to někdo řekne, je hloupost. Protože co chci či nechci já, je úplně jedno. Protože se můžu zlobit na tuto zkušenost a říkat „ já to nechci“….ale nic se nezmění. A přání „ já chci vědět jestli manžel nebude trpět dlouho“….mi taky nikdo nesplní.
Někdy si připadám jako King Kong a říkám si, jak skvěle to zvládám, že jsme všichni čtyři spolu doma. Jako když s dětmi stavím domino. Den za dnem se snažím, aby byli všichni v pohodě. Relativně v pohodě. A pak stačí nějaká věc. Nějaký výkyv v manželově stavu. Kdy třeba více spí než obvykle. Či rozhovor s mým synem o tom, že to chápe, že táta je nemocný, ale má dojem, že se teď starám jen o dceru ( jsou jí tři, tak je v opravdu náročném a „sobeckém“ věku) a tátu. Ale že to chápe a nemám to brát jako kritiku….on mě nekritizoval ani se nezlobil, pouze mi to oznamoval !.......a domino spadne. Protože mě potřebuje i on a právě teď....a mé v duchu "všechno vám to vynahradím....někdy..."je hloupost.
Protože si říkám, ano na tebe jsem broučku trochu zapomněla, protože je tak statečný a stále věří, že se táta uzdraví, a je přeci samostatný a velký…. A já si uvědomím, že když prožívám některé dny ve zmatku, kdy mě rozbrečí jakákoliv maličkost……jaký maglajz prožívá asi on?.....a dcera ?......i když jsou jí jen tři roky….určitě to vnímá také...a i když si se synem povídám o smrti, o tom že všichni umřeme akorát nevíme kdy ( rozesmál mě svým dodatkem, že já, jestli táta umře budu pravděpodobně druhá, protože jsem 2.nejstarší, na to jsem mu opověděla, že určitě…a doufám že bude mít dlouhý a šťastný život…)…přesto na něm vidím a z rozhovorů, které vedeme, že věří, že se táta uzdraví, a naděje umírá poslední. Nechci mu ji brát…..i když já jsem ji ztratila.
A doufám, že to na mě nevidí, ani manžel, ani syn a dcera….ale to můžu jen doufat…..jak jim mám více pomoci zvládnout tuhle situaci?....musím říct, že je opravdu pro mě očišťující, jen se takhle vypsat….děkuji.

Vera Palkova

Dotaz zodpovídá

PhDr. Zuzana Vondřichová, PhD.

PhDr. Zuzana Vondřichová, PhD.

psychoterapeutka

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz