Prožívám úmrtí táty jinak, než jak jsem o tom četla. Co je vlastně normální?
Co je vlastně normální prožívat po smrti blízkého člověka? Hledala jsem na internetu informace, jak zvládnout tento čas nejistoty, zátěže, ztráty, smutku, ale snad všechny zdroje to popisují jinak než to prožívám. Neprožíval la jsem vůbec žádnou fázi popření nebo hněvu, od první chvíle jsem cítila smíření s tou informací a smutek. Chvílemi cítím smutek, chvílemi otupělost, chvílemi potřebu něco řešit, obvolávat příbuzné ohledně organizace odjezdu na pohřeb a pohřbu. Nevím, jak k tomuto období přistupovat. Ptala jsem se sama sebe, jestli si chci vzít volno v práci nebo ne, a došla jsem o tomu, že ne. Až na pohřeb. Že asi spíš chci ten běžný denní rytmus. Ptala jsem se sama sebe, jestli se chci příští týden zúčastnit už dříve plánované zábavné akce týkající se mého koníčku, na kterou jsem přihlášená. Tady sama nevím. Ze začátku se mi zdálo, že ne, protože je to nevhodné, bavit se takto krátce po ztrátě rodiče. Pak se mi zdálo, že ano, protože to bude dobrá příležitost vypadnout z běžného denního shonu, být někde, kde je mi dobře, věnovat se strukturovanému programu a mezi tím se nemusím bavit s ostatními, můžu se jít projít, udělat si svůj čas, a teď se mi najednou taky zdá, že ne, že tam budu někde smutná uprostřed lidí, kteří se chtějí bavit. Zemřel mi táta v neděli ráno. Byla jsem na to "připravená". Na to, že to přijde, ne kdy to přijde. Už dlouho jsme měli takovou fázi loučení. Asi dva roky rakovina nereagovala na léčbu a od července měl metastáze na mozku a léčbu odmítl. Léto bylo ve znamení přijímání té informace, trávení společného času, zpracovávání těžších etap života, odpuštění, přijetí některých specifik naší rodiny... byl to hluboký čas a nebyl jen smutný, i jsem se smála, jak si táta užíval, jak bral všední věci s neskutečným nadhledem, jak řekl paní doktorce, ať si léčivé paprsky strčí do prdele (omlouvám se za vulgarismus), že už chce mít jen klid, dát si sem tam hulení, sem tam panáka, úplně to změnilo můj pohled na paliativní péči. Vím, že táta odešel s vědomím, že minimálně já jsem mu všechno odpustila a mám ho jen bezvýhradně ráda. Myslím si, že podobně to má i sestra. Bratr ho má rád, ale jak je to s odpuštěním, to nevím. Nevím, jak skloubit takový ten vnější život (povinnosti, domácnost, práce, 3 děti, plány) a vnitřní život (prožívání smutku, ztráty táty, období, kdy ztrátu prožívají i lidi kolem mě a každý jinak (tátova přítelkyně, kterou máme všichni rádi, moje máma, i když už s tátou dvacet let nežili, sourozenci, moje děti, tátovi sourozenci...)) a také nevím, jak se vyrovnat s jednou malou informací, kterou jsem si uvědomila během toho období umírání táty a už ji nějak zpracovávala. Můj táta má krevní skupinu 0, má máma má krevní skupinu 0, já mám krevní skupinu A. Nevím, jestli si to nechat nadosmrti pro sebe, jen jsem věděla, že to nechci říct takhle při konci života tátovi. Že vlastně s největší pravděpodobností nejsem jeho. A nevím, jak s tou situací naložit já sama. V létě jsem udělala takový závěr, že to nic na mém vztahu k tátovi nemění, že budu dělat, jako bych to nevěděla, a že to ani nikomu neřeknu. Ale občas to jakoby ve svých myšlenkách s někým sdílím. Představuju si, jak to někomu řeknu, protože nevím, jak se s tím sama vypořádat, ale zároveň strach, že tím poškodím vztahy a udělám zmatek, je silnější.
Váš táta před pár dny po delší nemoci zemřel. Měla jste možnost se s ním rozloučit a strávit s ním v závěru jeho života nějaký čas, píšete také o odpuštění. To, jak jeho ztrátu prožíváte neodpovídá tomu, co jste si o truchlení přečetla. Popisujete pocit smíření, smutku i potřebu řešit praktické nezbytnosti. Přemýšlíte, jestli si vzít volno v práci nebo, zda se jít bavit. Vaše nálada se rychle mění. Zmiňujete zjištění, že táta zřejmě nebyl Vaším biologickým otcem. Přemýšlíte, co to pro vás znamená a jestli to chcete s někým sdílet. Vyjadřujete obavy o vztahy s Vašimi blízkými.
Dobrý den,
popisujete své prožívání po smrti tatínka. Chápu, že si kladete hodně otázek, objevují se protichůdné myšlenky a různé pocity, je to náročné a smutné období. Není nijak určeno, co je normální prožívat, popření a vzdor jsou jen jednou z možností nebo fází. Truchlení je individuální záležitost, hodně záleží na vztahu k zemřelému, situaci jeho smrti, osobnosti truchlícího a dalších faktorech. Vy jste hlavně smutná a hledáte způsob, jak tímto časem projít. S tátou jste se dobře rozloučili, on se rozhodl sám o své léčbě a nedošlo k výrazným neshodám. Je fajn, že jste to takhle mohli mít.
Píšete, jak se nyní rozhodujete o svém naplnění času, zda jít do práce nebo za zábavou. I v tomto se lidé liší, někdo volí běžný režim, jiný se raději stáhne do ústraní. Specifikem tohoto období bývá, že se pocity rychle mění, tedy se opravdu může stát, že člověk třeba někam vyrazí, přijde mu to jako dobrý nápad a pak se na místě necítí dobře, protože se nachází v jiném rozpoložení než druzí a třeba velká zábava najednou začne být nepříjemná. Důležité bývá mít možnost zařídit se podle sebe a svá rozhodnutí podle potřeby měnit. Většinou je dobré být v klidu, dopřát si to, co člověk zrovna cítí, pokud je to možné, a snažit se sama sebe nezatěžovat. Některým lidem vyhovuje, když svůj velký zármutek „přepracují“, vysloveně se dřou, aby smutek necítili, někdy to pomáhá, ale stává se, že jsou pak neúměrně unavení a smutek je dožene později v komplikovanější podobě. Obvykle je výhodnější být k sobě laskavá a snažit se šetřit síly.
Období truchlení nebo dlouhého stonání někdy také obsahuje situaci, kdy se lidé dozvídají o pacientovi či zemřelém informace, které při jeho zdraví neměli. Dozvídají se „zákulisní informace“ a zjišťují, že věci někdy byly jinak, než se domnívali. Často se objeví informace o jiných vztazích, o těžkostech v rodině nebo jiná tajemství. Něco podobného se stalo i Vám. Píšete, že nechcete nikomu uškodit a tak se zatím svým zjištěním o rozdílných krevních skupinách zůstáváte sama. Mimochodem možností, co to znamená, je opravdu hodně: špatné určení krevní skupiny, nevěra, umělé oplodnění z darovaných spermií, domluva – seznámení rodičů po otěhotnění matky atd. Když o tom přemýšlím, myslím si, že jediný člověk, který je k tomu odpovědný něco sdělit a mohlo by to pro něj být podstatné, je Vaše máma. Je asi taky jediný člověk, který ví, jak to je. Nevím, jaký spolu máte vztah, ale umím si představit, že pokud spolu dokážete sdílet věci a povídat si o životě, můžete se jí na tuto záležitost zeptat. Záleží ovšem jen na Vás a odhadu, jestli by to pro Vás a pro maminku bylo úlevné a spojující nebo si myslíte, že je lepší nechat to tak, jak to je. Ostatní lidé mohou mít jen domněnky a předpoklady a tedy, pokud je Vaše maminka naživu, je asi lepší jít k hlavnímu zdroji, pokud by Vám to přišlo důležité. Stejně je často zavádějící soudit situace jiných lidí z období, která jsme nezažili a nevíme, co se v té době dělo a co bylo důležité. Proto je podstatné ptát se případně těch, kteří znají kontext situace a tuší, co prožívali a co pro ně bylo určující. Z toho, co byste případně zjistila, se také dá odvodit, jestli je vhodné tuto informaci šířit dál nebo je to prostě něco, co zůstane jen pro Vás.
Jste nyní v období, kdy se toho hodně mění a Vy i Vaši blízcí si budete zvykat na život bez táty. Většinou není nutné vše hned vyřešit, rozhodnout nebo mít jednoznačný názor. Je to potřeba jen u těch organizačních záležitostí, jako je pohřeb nebo každodenní odchod do práce. Možná by Vám mohlo pomoci dopřát si čas a probírat se záležitostmi pomaleji a jak Vaše podmínky, mysl a pocity dovolí.
Přeji Vám hodně sil,
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
