Prožívám úmrtí tatínka jinak, než když zemřela maminka. Je to v pořádku?
Dobrý den, před několika dny mi zemřel tatínek na rakovinu. Vzhledem k jeho diagnóze jsme se snažili s ním trávit co nejvíce času. Stihla jsem si s ním říct, co jsem chtěla, poděkovat mu za to, jaký byly naši rodiče. Maminka nám bohužel odešla tragicky před 9 lety. Když zemřela byl to šok a rok jsem navštěvovala psychologa, kde jsem jenom brečela. Jenže s tatínkem je to úplně jiné. Trápila jsem se již předtím a pravidelně, ale věřila jsem, že jeho čas ještě nepřijde. Jenže letos v únoru mu léčba byla ukončena a já věděla, že je zle. S bratrem jsme to řešili a plakali jsme. A teď se to opravdu stalo, i když první den jsem plakala tak se ten smutek najednou vytratil. Měla jsem totiž spoustu práce a mám malé děti, takže když jsem si chtěla zalézt plakat tak jsem neměla prostor. Teď se cítím jako robot, řešíme rozloučení, připravila jsem hudbu a napsala smuteční řeč. I když mě ta muzika rozplakala tak ta řeč nikoliv. Nevím, co se stalo, jsem jinak velmi citlivá a empatická a mám teď pocit, že je něco špatně. Bojím se, aby mě nějaká jiná stresová situace nevykolejila na tolik, že to neunesu. Místo smutku cítím podráždění a vztek, hlavně, když se to na mě valí ze všech stran a děti pořád něco chtějí. Mohli byste mi prosím poradit, co s tím?
Před lety zemřela náhle Vaše maminka. Nyní nedávno po delší nemoci zemřel tatínek. Překvapil Vás rozdíl v tom, jak ztrátu prožíváte. Pracujete a potřebujete pečovat o rodinu. Cítíte se přetížená. Nemáte prostor pro smutek. Přemýšlíte, jestli byste neměla víc plakat. Cítíte další emoce, jako je vztek a podráždění. Ptáte se, co s tím.
Dobrý den,
dělá Vám starost, že tatínkův odchod prožíváte jinak než tomu bylo s maminkou. Jejich úmrtí se ovšem odehrálo jiným způsobem, za zcela jiných okolností a je tedy možné, že i to ovlivňuje Váš současný stav. Část truchlení už jste s bratrem prošli, když jste si uvědomili, že tatínek je na konci svého života a také jste, oproti mamince, mohli s tatínkem vše dokončit a rozloučit se. Také píšete, že na truchlení teď není prostor. Práce a děti Vám neumožňují zalézt si a vyplakat se, tedy možná Vaše psychika reaguje spíš podrážděním a vztekem, jako by nyní nebylo dost dobře možné skloubit zármutek a potřeby okolního života. V takové chvíli hodně lidí uzavře svůj smutek a prožívá vnitřní oddálení, protože to prostě nejde dát oboje dohromady. Je to vlastně ochranná reakce, ale je nepříjemná a můžete mít pocit, že se projevujete zcela odlišně, než jak jste u sebe zvyklá. Někdy také takovým oddálením také lidé reagují, když už jsou prostě unavení, doprovázení bylo náročné a prostě potřebují pauzu od hlubokého zármutku i každodenních úkolů.
Obvykle pomáhá, když pozůstalý přece jen zpomalí a přestože třeba nepláče, hledá klidné chvilky, kdy může myslet na svého blízkého zemřelého, zpracovávat zážitky posledních dní jeho života a truchlit způsobem, který zrovna jde. Někdy prostě potřebuje nemyslet vůbec na nic. Proto bych Vám doporučila pro nejbližších několik týdnů klidný režim. Pokud to jde, požádejte třeba partnera nebo kamarádky, aby se nyní Vašim dětem více věnovali a dopřejte si to, co budete potřebovat — pláč, ticho, vztek, vzpomínání, spánek, pobyt v přírodě .. to, co budete zrovna cítit a co bude možné a dostupné. Po dobu zármutku může Vaše truchlení přinést jiné potřeby a způsoby chování, než na jaké jste zvyklá. Delší smutek je vlastně energeticky velmi náročný a tak je zcela běžné, že truchlící lidé jsou méně výkonní (nebo zcela nevýkonní), méně motivovaní a je pro ně obtížné dělat i věci, které pro ně byly za jiných okolností snadné.
Pokud by se Vám podařilo více odpočívat, je menší nebezpečí, že “Vás jiná stresová situace vykolejí”. Ale je pravda, že pozůstalí jsou v prvních měsících velmi křehcí a mohou tedy stres snášet hůř. Bývá vhodné s tím prostě počítat, nechtít od sebe standardní stabilitu a postupně nabírat síly. Chápu, že je to s malými dětmi obtížné, ale snad se i s nimi dá přejít na lehce odpočinkový režim (žádné výrazné zážitkové aktivity, příliš mnoho lidí a pod.), nesnažit se mít všechno úplně v pořádku jako v normálním stavu, a nechat je to neklidné a náročné dělat s jinými lidmi.
Přála bych Vám, aby se Vám podařilo najít klidný čas pro zastavování, bytí se sebou a vše, co budete potřebovat.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
