Před měsícem mi zemřel přítel, nemohu se s tím stále srovnat.

Odpověď na dotaz ze dne 19. listopadu 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, je mi 18 let a před měsícem mi při autohavárii zemřel můj přítel. Bylo mu 19 let. Policie případ pořád vyšetřuje, pravděpodobně za to někdo může. Přítel byl na místě mrtvý. Ten den když jsem se to dozvěděla, myslela jsem že umřu taky. Ta bolest se zabodla do mého těla tak, že to ani nedokážu slovy popsat. Myslela jsem, že se z toho zblázním. Byl to kluk plný života, plánoval se mnou budoucnost a já cítila, že to doopravdy myslí vážně. Osud nás svedl dohromady, prostě jsem si říkala, že spolu máme být. A osud mi ho pak vezme. Ano, každý řekne, že jsem ještě mladá, mám život před sebou. Já to vím, jenže to jak jsem s ním byla šťastná, jak o se o mě staral a všechny ty vzpomínky co spolu máme, jsou nezapomenutelný a bojím se, že i když si někoho najdu, nebudu mu schopna říct, že ho miluju. Že se to ve mně zasekne a že to nedokážu už nikomu jinému říct. Už mi ho nikdo nenahradí. Každý den čekám, že se někde objeví. Že to co prožívám je jen zlej sen a že se ráno probudím a on bude ležet vedle mě. Každý den se mi o něm zdá sen, že je živý a že je se mnou a to probuzení do té reality je čím dál tím horší. Já bez něho nedokážu žít. Hrozně to bolí a pořád tomu nedokážu uvěřit, že je pryč. Někdy jen sedím doma na posteli, koukám na jeho fotku a povídam si s ním. Byl moje všechno. Tak moc jsem ho milovala, to ani nikdo nikdy nepochopí. Moje první velká láska. S tímhle se do konce života nesrovnám.
Lucie

Dobrý den,

to, co se Vám stalo, je neštěstí a tragedie, je mi to opravdu líto. Vaše prožívání, jak ho popisujete, je úplně v pořádku. Nepopsatelná bolest, strach o duševní zdraví, strach z budoucnosti. Obrovská touha, aby to přece jen nebyla pravda. Není divu, že se Vám o Vašem příteli zdává. Je úplně normální, že si s ním povídáte, takhle si přece v duchu povídáme s kdekým. Píšete, že je to všechno horší a horší. Ano, je to příliš krátká doba. Představuji si, že nejspíš budete potřebovat odbornou psychologickou pomoc. Laskavého naslouchajícího člověka, který unese Vaše emoce a slzy a nebude Vám dávat „dobré“ rady, jak z toho rychle ven, ale naopak, bude Vás doprovázet tak dlouho, dokud to budete potřebovat. Možná společně zvážíte i další možné formy pomoci, to uvidíte.

Samozřejmě neodmítejte pomoc přátel, rodiny a blízkých lidí. A nakonec Vám chci říct, že takovými tragediemi se z nás stávají citlivější a chápavější lidé.
Bolí to, bolí to strašně, ale z té bolesti naše srdce přece jen nakonec vyjdou a jsou silnější, širší, hlubší a krásnější.

To Vám upřímně přeji.

Jiří Černý