Před 5 dny mi zemřel tatínek. Jak to zvládnout a kdy přejde bolest nad jeho ztrátou?
Dobrý den ,před 5 dny mi doma zemrel po delsi nemoci(selhavani srdíčka) tatinek. Starala jsem se o nej poslední 3m temer sama ,jen pritel kdyz nebyl v práci se mi snazil pomahat. Tatinek byl pro mne od narozeni zároveň maminkou ,jelikoz ta skuecna po porodu odesla z porodnice a uz se nevrátila. Byl pro me cely muj zivot ikdyz mam uz svoje vlastni deti(3 a 5 let) ktere se zúčastnili péče o dedecka, nechtela jsem jim nic nalhavat,nic předstírat. Byl pro me vse ,nemuzu se s tim smirit vubec. Ikdyz to byla ocekavana smrt,tatinek pomalu chatral fyzicky i po psych.strance, postupne prestaval mluvit téměř, spis jen poslouchal moje povidani a vnuku. Bylo to velice narocne období ,sama mam 21 let diabetes s komplikacemi ,mela jsem na starost 2 deti,domacnost ,tatinka ,sebe. Mam vycitkY ze sem se nevenovala kazdemu na 100 procermt,kdyz jsem byla u tatinka coz bylo vetsina casu, deti si museli hrat sami ,kdyz jsem chvili byla s nima ,tatinek byl sam.. nevim zda sem udelala vse.co slo.. tatinek nemel zadne bolesti qspon to rikal a nevypadal ani tak ale i tak jsem mu pro jistotu 4 dny pred smrti dala fentanylovou naplast. Polohovala jsem ho kazde 2h pres den nemel zadne prolezeiny i presto ze 2m téměř jen ležel. Myslim si ze jsem se postarala dobre . Jeste 3 dny pred smrti jsem mu upekla jeho oblibene venecky. Pak uz nejedl nic
a temer nepil, zvlhcovalq jsem mu neustale rty,koupila jsem glycerinovw tycinky a vytirala pusu atd.. Sice uz moc nejedl ale vypadal spokojeny a vím ze takove stesti jako ja nema kazdy. Ze se muze postarat o milovaneho cloveka , zajistit aby netrpel bolestmi, byt s nim v moment smrti. Ale i tak jsem na dne. Myslela jsem si ze to vudu snaset lepe ale neni tomu tak. Vsude ho vidim,slysim ,boli me myslenky na nej. Nejim nespim nevenuju se detem. Kdy to prejde ,kdy to bude lepsi ?i pres veskerou peci co jsem tatínkovi dala mam vycitky ze to bylo malo ,ze sem mohla udelat vic. Napada me zda byl tatinek spokojeny semnou? Porad jsem se ho ptala zda neco nechce ,napit,najist, zda nema bolesti , vyvetrat atd.. obcas neco rekl ,neco chtel , ke konci posledni den uz nereagoval a ja vedela ze to prijde, rozloucila jsem se s nim ,niceho nelituji ale ta bolest je ohromna a ja mam pocot ze ani v nasem byte uz nemuzu byt .. prejde to ?kolik casu tomu mam dat ?jak zacit zas zit .. ted jsem byla uplne zamestnana péči o tatínka a najednou tu neni. Celou tu dobu jsem 5x tydne cvicila abych se uplne nezblaznila ale to me ted vubec nebavi,nechce se mi do niceho. I deti me obtezuji dokonce jsem si uz rikala ze by me mohla zajet treba auto a byla bych treba s nim... je to normalni ? Je toho tolik co mi bezi hlavou... vycitky ze sem si tatku nevzala o mesic driv aspon,ze by mu to treba prodlouzilo život, ze sem vic netlacila na lekare ohledne lecby.. obvinovani , dokonce takove nesmysly ,ze se tatka objevi ve dverich a zjistim ze to byl sen . Jsem nastvana na jeho bratra ze se za nim cele poslendi 4m nestavil ikdyz vedel ze tatinek umira. Ty pocity jsou jak na houpačce. 5min jsem v klidu a pak hodinu brecim a porad dokola. Rozbreci me i pohled na hrnicek ze ktereho pil. Jak tyhle.myslenky vypnout ? Dkuji a omlouvam.se za dlouhy text.
Před 5 dny Vám zemřel tatínek, se kterým jste si byli velmi blízcí. Tatínek měl nemocné srdce, poslední tři měsíce jste se o něj starala doma. Cítíte velkou bolest nad jeho ztrátou, všude ho vidíte. Přemýšlíte, jestli jste udělala vše, co bylo možné. Nic Vás teď nebaví, nejíte, nespíte. Napadá Vás, že se objeví ve dveřích a zjistíte, že to byl zlý sen. Také Vás napadlo, že byste možná byla s ním, kdyby Vás přejelo auto. Cítíte, že to máte s emocemi jako na houpačce. Ptáte se, jestli je to normální, kdy to přejde a jak to zvládnout.
Dobrý den, paní Lucie,
nejprve mi prosím dovolte vyjádřit upřímnou soustrast s úmrtím Vašeho tatínka. Je mi moc líto, že jste o něj přišla.
Je to teprve pár dnů, co tatínek zemřel a Vy teď procházíte těmi nejnáročnějšími prvními dny, týdny. Popisujete velkou bolest nad ztrátou tatínka. Všude ho vidíte, slyšíte, bolí Vás myšlenky na něj. Věci v bytě Vám ho připomínají. Někdy Vás napadá, že se taťka objeví ve dveřích a že zjistíte, že to byl jen sen. To, co prožíváte, je po úmrtí blízkého časté. Přišla jste o jednoho z nejbližších lidí ve Vašem životě. Je naprosto pochopitelné, že Vaše mysl by ho tam stále chtěla mít.
Píšete, že jste si myslela, že to budete snášet lépe tím, že šlo o úmrtí očekávané. Je pravda, že to, že jste o tatínka poslední měsíce pečovala, Vám může pomoci při vyrovnávání se s jeho ztrátou např. v tom ohledu, že jste spolu měli společný čas, že víte, že o něj bylo dobře postaráno, že netrpěl, že mohl být doma ve známém prostředí se svými nejbližšími. I přes to se na úmrtí blízkého nikdy nejde úplně připravit a očekávaná úmrtí bývají v jistém slova smyslu i tak neočekávaná. Je to tak velká změna v životě, že si ji dopředu se všemi svými důsledky představit snad ani nelze. A většinou to bolí tím víc, čím víc jste si byli blízcí.
Vracíte se ke dnům, kdy jste o tatínka pečovala. I výčitky a přemítání nad tím, jestli jste vše udělala tak, jak mělo být, je něco, čím si lidé po ztrátě obvykle procházejí. Téměř každého pozůstalého takové otázky napadají a je různé, za jak dlouho na ně kdo nachází odpovědi. A někdy to člověk ví racionálně, ale emocionálně to ještě bolí. Z toho, co píšete, vnímám velký zájem o tatínka i Vaši citlivost k jeho potřebám. Není vůbec málo, že jste se o tatínka tři měsíce každodenně starala, že jste se zvládla postarat tak, že tatínek neměl bolesti ani proleženiny. To, že jste k dětem byla otevřená a že jste jim umožnila být s dědečkem a dědečkovi být se svými vnuky. Je pochopitelné, že když jste se staráte o tatínka a dvě malé děti není v lidských silách být pro každého na 100%, i když byste si to pro ně tak přála.
Je i časté, že v prvních dnech, týdnech po úmrtí blízkého se objeví přechodná nespavost, že se Vám do ničeho nechce, nechce se jíst, netěší Vás věci, které jste dříve dělala ráda. Hodně záleží na míře – jestli to jde nějak vydržet a zvládnout a jestli aspoň něco sníte a naspíte — a také na tom, jestli budete postupně zjišťovat, že se to mírně zlepšuje, byť třeba s výkyvy.
Teď, v době pár dnů od úmrtí tatínka, může pomoci věnovat pozornost základním potřebám svého těla, které přes tu velkou bolest nemusí být tak zřetelné. Dbát na to, abyste pravidelně jedla, pila, odpočívala. Dělat cokoliv, co u sebe znáte, že Vám dříve v těžkých situacích alespoň trochu pomáhalo. Je i pochopitelné, že aktuálně nemáte tolik sil a náladu na péči o děti, domácnost. Pokud by Vám to ulevilo, zkuste požádat i o praktickou pomoc – možná máte v okolí někoho, kdo Vám rád pomůže s dětmi nebo třeba s vařením či zařizováním. Pokud by to bylo k nevydržení, je možné nechat si na přechodnou dobu napsat nějaké léky – např. na spaní.
Ptáte se na časové hledisko. Kdy to přejde? Kdy bude lépe? Kolik tomu dát času. Většinou to bývá tak, že nejnáročnější bývají první dny, týdny až prvních pár měsíců, kdy bývají emoce nejintenzivnější. Připadá mi užitečné sledovat, jestli se to postupně zkliďnuje a zlepšuje, což se dá většinou pozorovat v řádech týdnů, měsíců. Někdy si představuji truchlení jako rozbouřené moře, které se postupně zklidňuje. Vlny se občas stále objevují, ale jsou menší. Uvádí se, že první rok bývá náročnější v tom, že postupně procházíte událostmi roku bez tatínka. Nicméně truchlení je velice individuální proces a každý ho může prožívat jinak.
Zmiňujete, že Vás napadlo i to, že kdybyste zemřela, tak byste mohla být s tatínkem. I takové myšlenky mohou v době po úmrtí blízkého přicházet. Vnímám je jako výraz velké bolesti a zoufalství a stýskání si po tatínkovi. I jako výraz toho, jak moc jste měla tatínka ráda. Takové myšlenky k procesu truchlení patří, zároveň jsou i varovným signálem. Nevím, jestli to máte tak, že se taková myšlenka občas objeví, nebo jestli je to pro Vás i varianta, kterou zvažujete. Kdyby Vás takové myšlenky napadaly častěji nebo jste měla pocit, že ta bolest je tak velká, že by Vás napadalo, že si ublížíte, chci Vás podpořit v tom, abyste v takových situacích nezůstávala sama. Je možné svěřit se někomu, komu důvěřujete, nebo lze zavolat na některou z nonstop linek důvěry, kde Vás mohou anonymně vyslechnout a podpořit v těžkých chvílích. Společně pak můžete hledat cestu, která někdy přes velké zoufalství a bolest nemusí být na první pohled vidět.
Vnímám, že teď prožíváte hodně silné emoce, hlavou se Vám honí hodně myšlenek. Vše, o čem píšete, k prožívání po ztrátě blízkého nějak patří. Na druhou stranu to může být i velice náročné. Pokud byste pro sebe chtěla hledat podporu nebo Vám to připadalo k nevydržení, neostýchejte se obrátit na některou ze zmiňovaných linek důvěry, jsou tady přesně pro takové situace jako je ta Vaše. Tam Vás případně mohou nasměrovat i na další pomoc – např. na pomoc některého z krizových center (v Praze např. Riaps nebo Centrum krizové intervence ). Kdybyste hledala prostor, kde můžete o svém prožívání hovořit, můžete se obrátit také na některého z poradců pro pozůstalé nebo psychoterapeuta.
Myslím na Vás a přeji Vám hodně sil v těchto náročných dnech
Monika Vaníčková
Dotaz zodpovídá
