Před 4 lety mi tragicky zemřela setra (dvojče) a rok poté moje maminka na rakovinu. Nejsem schopná se stále přenést přes ztrátu těchto blízkých osob.

Odpověď na dotaz ze dne 28. května 2006 zobrazit původní dotaz
Dobry den, moje jmeno je Lucie. Je mi 26 let. Pred ctyrmi lety mi zemrela sestra, ktera byla moje dvojce. Slo o nestesti, utopila se pri koupani ve vane.Hluboce me tato udalost zasahla a zaroven take moji maminku, ktera v te dobe byla s ni doma.Maminku to poznamenalo a davala si za to velkou vinu.V te dobe jiz byla pet let nemocna rakovinou a za rok po sestre zemrela take ona.Ja jsem v te dobe byla pracovne mimo republiku, jelikoz me lekari ubezpecili, ze maminka nema nove priznaky diagnostikovane. Bohuzel vse bylo jinak a jeji odchod byl velmi nenadaly.Stihla jsem se vratit az v poslednich hodinach jejiho zivota. Videla jsem ji, ale jiz nebyla schopna me vnimat.Velmi dlouho jsem si to nemohla odpustit.Po pul roce od jeji smrti a po vyrizeni vsech nezbytnosti jsem se rozhodla znovu odjet do zahranici kde ziji do dnes. Ztratila jsem veskerou chut do zivota, opustila jsem dlouholeteho pritele a vlastne za sebou spalila vsechny mosty.Bohuzel se mi, ale stale nepodarilo se prenest pres ztratu techto mych dvou blizkych osob. Citim v sobe neuveritelny smutek a prazdnotu a zaroven neuveritelnou beznadej,ze nic nema smysl.Mely jsem velmi blizke vztahy a uvedomuji si, ze jsem k nim byla velmi citove pripoutana.Zacala jsem se take vice obavat o vsechny ostatni, strach z dalsi ztraty.Dlouho jsem se to snazila prekonat sama a smirit se, ale zatim se mi to opravdu nedari.Nejvystiznejsi bude rici, ze jsem to stale jeste nepochopila. Dekuji predem a jsem vdecna za jakoukoliv odpoved.
Lucie

Vážená Lucie,

zdá se mi, že opravdu velmi poctivě usilujete o to pochopit, co se vlastně stalo. Ale Vaše poctivé úsilí je zbytečné…Čí je to vina? Vy byste mi asi odpověděla, že Vaše. Právě v tom je ale kámen úrazu. Lucie, jsou věci, které se nedají pochopit ani při nejlepší vůli. Vy to přesto zkoušíte. Obávám se, že se snažíte o nemožné. Zastavte se, prosím. Že se Vaše sestra utopila ve vaně, bylo neštěstí. Vaše maminka vzala vinu na sebe – bylo to jedno z možných vysvětlení. Dala přednost vysvětlení před sebou. Toto mateřské rozhodnutí  mohlo zkrátit už tak ohrožený život. Nebo také ne. Že Vaše maminka zemřela tak rychle a že jste nemohla být s ní, byla  nešťastná shoda okolností, nanejvýš chyba lékaře. Rozhodně ne Vaše vina. Souhlasíte? Asi ne, co… Tak ještě jinak. Ztráta dvou tak blízkých osob je strašná. Abyste ji zvládla, použila jste prostředek, který byl po ruce – sebeobvinění. Neupírám Vám bolest, jen ji nechci podporovat. Spíš bych podpořil Vás, abyste hledala jiný způsob, jak ji zvládnout. Už jste vlastně  začala – tím, že jste napsala. Můžete slyšet (číst) jiný názor. Proto bych Vám velmi doporučil další rozhovor, živý, třeba s přítelem, nebo ještě lépe – psychoterapeutem (ve Vašem případě asi spíš psychoterapeutkou). Nenechávejte si své pocity, pochyby a viny v sobě. Ukažte je jinému člověku.

Může Vám říci, jak je vidí on/ona. A hlavně – už s nimi nebudete sama.

Přeji Vám odvahu a naději.

Martin Jára