Před 10 měsíci mi zemřel manžel, moc se trápím, ztrácím smysl. Co s tím?
Manželovi lékaři diagnostikovali demenci před 5 lety s prognozou 5 až 7 let. Je to 10 měsícu co zemřel. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, v posledním roce byl již upoután na lužko, zcela odkázán na moji péči. Bylo to velmi těžké, ale s pomocí pečovatelské služby a později domácího hospice zemřel doma. Přestože jsem s touto nemocí a jejím pruběhem byla seznámena a věděla jsem, že umírá, jeho smrt mě zaskočila. Stála jsem nad ním jako v tranzu, nerozloučila jsem se s ním a ani jsem ho nedržela za ruku. Velice se tím trápím, vyčítám si to a o to je mé truchlení bolestnější. Moc mi chybí, říkám mu to, co jsem nestihla. Už dvakrát mne v noci navštívil. Co myslíte, je to možné nebo jsem blázen?
Je mi 60 let , beru antidepresiva, jsem sama , neschopná jakékoliv samostatné akce a ztrácím smysl života. Co s tím ? Alena
Před 10 měsíci Vám po dlouhé nemoci zemřel manžel, a prožíváte období truchlení.
Dobrý den, vážená paní Aleno.
nejprve prosím přijměte mou upřímnou soustrast. Velice si vážím toho, že jste se dokázala o manžela postarat tak, že mohl dožít doma. Není asi ani možné stručně vyjádřit, kolik úsilí Vás to stálo, kolik zařizování všeho možného, kolik strastiplných dní a neprospaných nocí, jak těžké byly pocity marnosti, bezmocné sledování, jak se duše Vašeho milovaného den ode dne vzdaluje. Zachovala jste se jako bojovnice, která bojovala o dožití manžela doma, a svůj boj dokázala dotáhnout až do konce. Smekám před Vaší statečností a vytrvalostí. Vidím, že bojujete dál, i když klopotně: požádala jste lékaře o léky a berete je, hledáte cestu, jak a proč žít – to je zásadní boj. Úplně jiný, jinak těžký. Hrdinství je, že jste boj o sebe nevzdala. Toho si skutečně vážím.
Možná si teď připadáte osamělá, opuštěná, ztracená, zbytečná. Manželova smrt bolí. Tyto prožitky zakusí téměř každý v podobné situaci. Je obtížné najít, jak jít dál bez životního partnera. Nějaký čas to potrvá. A člověk přirozeně pochybuje, zda to vše má smysl. Věřím, že má, jen ho zatím nevidíme. Zkuste otázku otočit: ne co já čekám od života, ale co život očekává ode mne? Když ten, kdo rozhoduje o životě a smrti (Život? Příroda? Náhoda? Bůh?… dosaďte sama, v co nebo Koho věříte), když Vás tu nechal na Zemi – jaký má pro Vás úkol? Kdo z lidí Vás ještě potřebuje nebo potřebovat bude? Jaký úkol máte ještě dokončit? Doporučuji nehledat odpovědi na tyto otázky sama, ale obrátit se na průvodce, ke kterému budete mít důvěru a který Vás podpoří. Tím průvodcem může být dobrý přítel, ale i profesionál – duchovní, psycholog, psychoterapeut.
Píšete, že manželova smrt Vás zaskočila, vyčítáte si, že jste ho nechala odejít bez rozloučení. Možná smrt vypadala jinak, než jste si představovala. Zdá se mi, jako by u Vás nastal rozpor mezi tím, co jste tehdy věděla rozumem, a mezi tím, jak jste žila. Rozumem jste věděla, že se Váš muž blíží ke smrti. Ale Vaše nitro žilo jiný úkol: do-pečovat ho. Dokončit boj. Nevzdat se. Když bojujeme, zpravidla se nepřipravujeme na to, co bude, až boj skončí. Pravděpodobně tak žila i Vaše duše – nepřipravovala se na manželovu smrt, ale bojovala. Proto Vás jeho smrt zaskočila, proto se Vaše duše nemohla rozloučit, a loučí se „dodatečně“ teď (což je dle mě v pořádku). Pokud to tak bylo, snad byste pro sebe mohla najít porozumění a odpuštění.
Ptáte se, zda jste blázen, když jste se několikrát setkala s Vaším zesnulým manželem. Někdy se to lidem po smrti blízkého člověka stává a nemusí to být nutně známka psychické poruchy. Takto po e-mailu to není možné posoudit; pokud byste měla další pochybnosti, obraťte se na lékaře nebo psychiatra. S ním také můžete probrat, zda léky, které berete, zabraly, nebo zda je nutné vyměnit je za účinnější. U antidepresiv je časté, že nějaký čas trvá, než se podaří „vychytat“ to správné dávkování.
Paní Aleno, chci Vás podpořit, abyste o sebe nadále pečovala – nezanedbávejte jídlo, tekutiny, péči o čistotu a byt. Dělejte věci, které Vám bývají příjemné. A nevyhýbejte se kontaktům s lidmi, i s těmi, kteří podobnou zkušeností již prošli. Mám na mysli pozvat někoho ze starých kamarádek na „kávičku“, zajít třeba na koncert nebo na setkání rodáků, oprášit aktivity, které jste kdysi dělávala, a v posledních letech jste je odsouvala. Možná Vám to bude připadat nesmyslné, možná se bojíte, jak takovou situaci zvládnete. Ano, to je přirozené: Jste v nové životní situaci a ještě nemáte ozkoušené, co a jak zvládáte; zasloužíte si shovívavost. Za zkoušku to stojí; Váš život jde dál – i když to teď ještě necítíte.
Jen pro úplnost připomínám, že když na truchlení nejsme sami, ale máme podporu (od rodiny, přátel nebo odborníků – terapeuta, duchovního…), zvládáme ho lépe.
Vážená paní Aleno, ještě jednou přijměte mé ocenění za hrdinství, s kterým jste dokázala obstarat Vašeho muže a s kterým jdete dál. Přeji Vám, aby se Vám dostalo hojné podpory od laskavých lidí. Kéž se Vám podaří najít smysl, proč žít dál, a nalézt cestu, jak pokračovat.
Budu Vám držet palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
