Po úmrtí matky jsem neprožívala zármutek, neměly jsme dobrý vztah. Je možné si smutek nějak vyvolat a zpracovat?
Dobrý den,
bydleli jsme u prarodičů, když mi bylo asi 7, děda sehnal rodičům byt, ti se následně i s mladší sestrou odstěhovali do jiné čtvrtě. Já zůstala u dědy a babičky kteří byli moc hodní. V deseti letech si mě rodiče vzali k sobě. To bylo rozčarování, uklízení, uklízení, uklízení a když jsem něco zanedbali tak bití řemenem. Je fakt, že matka měla dvě zaměstnání, otec alkoholik a vše propil. A ještě to, že matky matka, druhá babička, kterou jsem v životě nepoznala, udělala dceři to samé, dala jí v deseti letech na starost celou domácnost. Byla z dvanácti dětí a nejstarší, nevydržela to a ve třinácti utekla z domova. Otce spáchal sebevraždu a matka jí nemilovala, neprojevovala lásku, moje matka také neuměla milovat své děti nebo to neuměla dávat najevo. Nebyl kdo by jí to nenaučil. Třeba v mých třinácti letech mi řekla, že se sestrou utečou do německa a já půjdu opět k prarodičům. Se sestrou jsme si úplně odcizení jak nás rozdělili. Další a další životní traumata, bylo by toho na knihu. A tak šel život, matka v důchdu začala pít, propíjet důchd, prodávat věci z bytu a různé další problémy. Nenáviděla jsem jí. Vztah na bodě mrazu.
Matka zemřela doma přeb mýma očima na mrtvici bylo jí 82. Přijela sanitka, oživování, injekce do srdce, ale marně.
A tím se dostávám k mému problému, neuronila jsem slzu, truchlení se vůbec nekonalo, žádný pocit, že bych přišla o milovanou bytost, když jsem přišla o svého psa málem jsem vyplakala duši, u matky nic. Jediná emoce, že už jsem na světě sama.
Ale 3/4 roku na to, začali psychické problémy, do mysli mi začala neustále skákat sebevražda a na druhou stranu jsem se strašně začala bát smrti. Posttraumatický stres.
Jsem přesvědčena, že je to absence truchlení, ale nevím jak ho vyvolat, neumím to uchopit a nějak to zpracovat.
Děkuji za odpověď
Soňa
Vaše vztahy v rodině byly komplikované. Stěhovala jste se v dětství od prarodičů k matce, která Vám neprojevovala lásku, byla přísná, ve stáří byla alkoholička. Byla jste s ní, když zemřela. Píšete, že jste neuronila slzu nad jejím úmrtím. Po ¾ roce jste začala mít psychické obtíže, napadají Vás myšlenky na sebevraždu a zároveň se bojíte smrti. Myslíte si, že Vaše aktuální obtíže jsou spojeny s nezpracovaným zármutkem po smrti matky. Ptáte se, jestli je možné si smutek vyvolat a následně zpracovat.
Dobrý den,
po lidech, se kterými jsme měli špatný nebo komplikovaný vztah se opravdu špatně truchlí. Chápu, že je těžké být smutná po někom, kdo Vám hodně ubližoval. Zároveň obvykle pozůstalí potřebují nějaký způsob ukončení a rozloučení, i když nešlo o milovanou osobu. Nejde jen o to, abyste truchlila po matce, ale třeba Váš současný stav může souviset s pokaženými vztahy napříč rodinou, s nadějí, které se nenaplnily, s mámou, kterou byste si přála místo té, kterou jste měla. Jde o uvolnění emocí, smutku, zloby, nesouhlasu, nelásky a třeba i vděku za dobré věci s jinými lidmi, jako například s prarodiči.
Píšete, že jste se začala bát smrti. Nevím, jak se nyní tento strach objevil u Vás, ale spojuji si to s tím, že smrt je opravdu konec v tom, že už se tady nedá nic napravit, snad kromě odhodlání žít dál nějak lépe. Vaše matka zemřela s tím, že po ní nezůstala láska a vřelost, ale prázdnota a stres a nenaplnění. Psala jste, že ani ona nedostala podporu a blízkost, kterou by bývala mohla předat Vám a to je všechno velmi smutné. Asi není třeba, abyste v sobě na sílu vyvolávala zármutek po matce, ale možná by pro Vás mohlo být podpůrné nějak začít zpracovávat rodinný příběh — třeba psaním svých zážitků, dobrých i zlých se všemi příbuznými nebo například drobnými rituály — za každou těžkost zapalovat postupně svíčky a třeba někdy, když to budete cítit, ronit slzy nad tou holčičkou, kterou jste byla, a která to měla tak těžké. Postup, který Vám nabízím, je jeden z mnoha a vše by se mělo odvíjet od toho, jak se budete cítit a co budete potřebovat. Je možné dělat i jiné věci, tak, abyste mohla uspořádat svůj život navzdory trápení, které Vás potkalo. Zároveň je asi představitelné, že tento způsob loučení se s matčiným životem a jejím přístupem k Vám bude trvat déle, určitě v řádu měsíců. Zažila jste s matkou opravdu hodně zoufalství. Ale chtěla bych Vás tím inspirovat k postupnému uzavírání těchto ošklivých zážitků a snad k otevření jinému bytí na světě a v životě. Snad by šlo začít k sobě přistupovat tak, jak byste potřebovala, s laskavostí a pochopením, které se Vám od Vašich rodičů nedostávalo.
Pokud by pro Vás nastaly nějaké těžké, příliš bolestné nebo zoufalé chvíle či období, doporučuji Vám vyhledat pomoc odborníků, psychiatrů nebo psychoterapeutů, abyste na to nebyla sama, a získala podporu jak lidskou, tak v podobě léčení. Zážitky, které jste v životě nasbírala jsou náročné a mohlo by se stát, že podpora zvenčí by Vám mohla ulehčit nadcházející období.
Přeji Vám hodně sil.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
