Po smrti přítele se potýkám s bolestí a prázdnotou, bojím se budoucnosti. Jak si s tím poradit?

Odpověď na dotaz ze dne 25. června 2021 zobrazit původní dotaz
Dobry den.již 2 měsíce se potykam se smutkem a bolesti po ztrátě moji lásky ..byli jsme spolu “pouze”2 roky ,nicméně oba jsme nás vztah cítili zcela jedinečný ,intenzivně a naplno ho prozivali..nedokážu se smířit s tím,ze jsem přišla o někoho tak vzácného a mám pocit,ze tím se pro mě kapitola láska v mem životě definitivně uzavřela ..jsem si tím naprosto jistá ,ze již nic tak krasneho neproziju ,protože on byl pro mě nenahraditelny.vzala mi ho tragicka dopravní nehoda,ke které jsem přijela ,když jsem ho jela hledat,protože se zpozdil..mam doma 16 léte dítě ,vím,ze mě potřebuje,ale citim se tak prázdná a bojím se budoucnosti,ve které budu bez meho přítele ,moji lásky..nevidím v ničem smysl..citim se doslova ,jakoby moje polovina zemřela s nim.. Prosím vás o radu …
Sluníčko

Dobrý den, vážená paní „Sluníčko“,

vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před pouhými 2 měsíci Vám náhle tragicky zemřel partner a Vy prožíváte první týdny bez něj. Velmi mě mrzí, že jste o něj přišla po tak krátkém a nádherném vztahu, že ten společný úžasný čas nesměl být delší. Přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast. A přijměte, prosím, také mé ocenění. Uplynula vcelku krátká doba od smrti Vašeho nejdražšího, a Vy jste dokázala srozumitelně popsat své prožitky, dokážete oddělit splnitelné přání od nesplnitelných, víte, že musíte a máte jít dál – nic z toho není samozřejmé a rozhodně ne každý je tohoto schopen.

Představuji si, jak teď prožíváte dny – v bezedném smutku. Jakoby s balvanem v duši. Bez naděje, že ještě někdy přijde něco hezkého. Bez směru, bez budoucnosti, v prázdnotě. Možná i v hrůze při vzpomínce, jaká to byla smrt. Možná s výčitkami, proč Vám byl dopřán tak krátký společný čas. Možná s lítostí, co jste si nestihli říct nebo dokončit. Jak jste to výstižně popsala: jako by polovina Vás zemřela s ním. Takto podobně se cítíme, když nám náhle odejde tak blízký člověk. Vaše duše potřebuje projít touto bolestí a beznadějí (a časem možná i hněvem nebo jinými pocity), aby se mohla přes truchlení dostat dál. Je to jako byste procházela močálem – jdete dlouho blátem a snažíte se neutopit, abyste se časem mohla dostat na pevnější zem, k drobnému záchvěvu naděje, k malé všední radosti, ke střípku „běžného“ života. Dopřejte Vaší duši čas. Zůstaňte trpělivá. Zachovejte si naději, že to zvládnete. Věřte, že lidská duše ve své moudrosti ví, kudy jít, kudy se dostane na pevnější zem. Nevzdávejte se.

Jen pro Vaši informaci: říká se, že obvykle trvá asi dva roky po smrti blízkého, než se člověk dostane na skutečně „pevnou zem“. Nejtěžší bývá první půlrok a potom první výročí (narozeniny, Vánoce…). Vy jste teď uprostřed toho nejtěžšího období – Vaše duše si ještě ani nezvykla, že tu Váš přítel není, na smíření nebo plány do budoucna bude potřebovat daleko víc času.

Jak teď postupovat? Dávejte si jen malé cíle. Snažte se zachovat běžný život – jíst, odpočívat v noci (pokud by Vás trápila nespavost, je možné požádat obvodního lékaře o léky na spaní na přechodnou dobu), pečovat o hygienu, obstarat dítě, zvládnout pracovní úkoly, zajistit nezbytnou péči o domácnost. To je víc než dost. Nezapomeňte se v duchu pochválit, když něco z toho zvládnete. Dopřejte si čas na probírání vzpomínek a loučení. Dovolte si to, na co máte chuť – když budete toužit po soukromí, udělejte si ho. Kdybyste jindy zatoužila po sdílení nebo blízkosti, zkuste se sejít s přítelkyní nebo jiným blízkým člověkem. Pokud by právě nebyl nikdo k mání, klidně zavolejte třeba na linku důvěry. Zůstaňte v kontaktu s těmi, které jste měla kolem sebe předtím. Je také možno obrátit se na poradce pro pozůstalé. Fungují také svépomocné skupiny pro pozůstalé, kde je možné sdílet zkušenosti s těmi, kdo podobně jako Vy přišli o blízkého člověka. Ty dostupné z Vašeho bydliště můžete nalézt na internetu. Pomoci s nalezením svépomocné skupiny by Vám mohli také v domácím hospici ve Vašem regionu, informace budou mít také výše zmínění poradci pro pozůstalé. Neopouštějte své záliby, i když Vám právě teď nepřinášejí tolik radosti. Všimněte si drobného úspěchu, malinké „všední“ radosti. Časem možná zaznamenáte, že trochu ubylo bolestných chvil a objevují se ty, kdy se cítíte „normálně“ – to je známka, že jste na dobré cestě, že se Vaší duši daří vyrovnávat se s tak velkou ztrátou.

Jen pro úplnost dodávám – ale nic ve Vašem dopise tomu nenasvědčuje – že kdyby se Vaše bolest dál výrazně prohlubovala nebo se ani třeba po půl roce nevracelo Vaše „normální“ prožívání, mohlo by to znamenat, že se Vaše truchlení něčím zkomplikovalo (třeba nějakou nezpracovanou starou ztrátou) a bylo by dobré obrátit se na odborníka – psychologa nebo terapeuta, aby Vám pomohl najít pevnější půdu pod nohama.

Vážená paní „Sluníčko“, Váš dopis jste uzavřela větou „Prosím Vás o radu“. Pár rad jsem Vám napsala, ale je možné, že potřebujete ještě něco dalšího. Pokud ano, neváhejte a napište, v čem přesně byste potřebovala poradit.
Paní „Sluníčko“, truchlení po ztrátě milovaného člověka je skutečně náročné období. Přeji Vám, ať najdete dostatek sil, statečnosti, trpělivosti, pomocných rukou a všeho, co budete potřebovat. Kéž jej dobře projdete. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková