Po smrti kamarádky mě trápí pocit, že umírala sama. Jak se s tím dá vyrovnat?
Dobrý den,
přijměte prosím moji soustrast s úmrtím Vaší blízké kamarádky.
Vnímám Vaše velké nasazení, abyste ji podpořila a zůstala s ní v kontaktu do posledních chvil. Přesto, že jste udělala maximum možného (návštěvy v nemocnici i doma, povzbudivé zprávy a vzkazy), trápí Vás výčitky. Když nám někdo blízký zemře, často přemýšlíme nad tím, zda věci mohly proběhnout nějak jinak. Zmiňujete, že kamarádka mohla být nějakou dobu v domácí péči, až poslední týden trávila v sanatoriu. I přes zákaz návštěv s ní mohla být její rodina a to včetně posledního dne. Do posledního dne tedy věděla, že není sama, že má blízké lidi (jak přítomné fyzicky, tak přes na dálku, přes vzkazy). Věděla, že rodina za ní zase může přijít. Předpokládám, že díky této podpoře věděla, že není sama, že na ni myslíte, že si přejete udělat pro ni vše, co je možné. Věřím, že to může být při odchodu ze světa velmi silná posilující myšlenka.
Zároveň také ne vždy si umírající přeje mít své blízké u sebe v samotném okamžiku smrti. Někdy je nemocný skoro pořád obklopen svými blízkými a přesto zemře v okamžiku, kdy je na chvíli sám.
Přeju Vám dobrý prostor pro rozloučení s kamarádkou tak, jak potřebujete.
Barbora Váchová