Pečuji o smrtelně nemocnou s maniodepresivní poruchou. Jak postupovat, když je v manických stavech?

Odpověď na dotaz ze dne 13. července 2019 zobrazit původní dotaz
Jak postupovat v peci o smrtelne nemocnou zenu - rakovina slinivky, která v minulosti trpěla maniodepresemi (zrejme před nejakou dobou prestala brat leky, které mela, nedopatrali jsme se). Na sdeleni diagnozy reagovala vcelku "dobře" - clovek se musí smat az do konce.... po druhé chemoterapii se vse zvrtlo, manicke stavy - panovacnost, vulgarity, nesmyslne nakupovani, nerealisticke planovani, nesmysly typu: prines mi sklenku vody, naliju ji na pocitac a stane se zazrak. Bohuzel nikde jsem nenasla informace, jak postupovat.
Tina

Dobrý den,

o člověka, který má maniodepresivní poruchu a nebere léky, je obtížné pečovat téměř vždycky. Nevím, v jakém jste s pacientkou vztahu, ale pokud máte možnost komunikovat s jejími lékaři, určitě její psychiatrické potíže v minulosti můžete zmínit a zkoušet hledat léčbu nebo alespoň zmírnění příznaků. Určitě bych doporučila konzultaci s jejím psychiatrem, pokud máte možnost ho kontaktovat, nebo alespoň s praktickým lékařem, který by měl být o stavech pacientky informován, a mohl by Vám základně pomoci s medikací, případně vás odkázat na spolupracujícího psychiatra. I když nevíte, co brala dřív, je možné určit nějakou medikaci nyní. Snaha o zaléčení psychických potíží při letální diagnóze je běžná.

Nutno podotknout, že se někdy stává, že i pacienti bez předchozích psychických potíží, mohou při léčení rakoviny a dalších život ohrožujících nemocí vykazovat různé psychiatrické symptomy jako následek stresu, obav ze smrti a samozřejmě různých léků. U takových lidí se obvykle stav časem upraví a pomáhá s nimi mluvit o jejich prožívání, emocích a myšlenkách. To, co vypadá jako patologie, začne někdy dávat při hlubším rozhovoru smysl.
Asi je také vhodné srovnat si nejprve vlastní cíle. Můžete se o maniodepresivní osobu samozřejmě dobře postarat, ale asi není na místě očekávat vděk, adekvátní spolupráci nebo vyrovnanost. To někdy také platí i pro lidi bez psychiatrického onemocnění. I když má pacientka závažnou nemoc, nemusí nutně nahlédnout s nějakou větší moudrostí, co je třeba dělat nebo jak se rozumně chovat. Situaci to komplikuje a tak je pro pečující potřeba si uvědomit, že mohou pro pacientku udělat jen to, co dovolí její psychický i fyzický stav, a netrápit se příliš představou ideálních možností. Obvykle bychom pro své blízké rádi udělali maximum, ale velmi často to není možné.

Přeji Vám hodně trpělivosti k pacientce i Vám samotné.

Zuzana Vondřichová