O mamku pečujeme dlouhodobě doma, nyní je na JIP, kam už několik dní nesmíme. Jak pomoci jí i rodině?

Odpověď na dotaz ze dne 16. února 2018 zobrazit původní dotaz
Pekný deň prajem, Už pred niekoľkými rokmi ste mi raz odpovedali na môj dotaz aj Vám za to ďakujem. Mamkin stav bol stále veľmi vážny a tento tok už po niekoľkých mozhových porážkach ťahá 17 rok. Je to veľmi náročné, prognózy nie su dobré, pridružili sa aj iné ochorenia. Je ležiaca, ma tracheostómiu a je krmená gastro hadicou. Starí rodičia robia všetko možné aby jej pomohli. Do nemocnice ju dávajú len v nutnom prípade. Min. Roku sa jej objavil pruh, tem sa zväčšil už na celé brucho,ale operovať nikto nechce. Pred dvoma týždňami sme u nej spozorovalo zhoršenie stavu, začala zvracať, mať teplotu, srdiečko haprovalo, čokoĺvek naši podali cez hadičku šlo von, privolaná záchranka mamku vzala na jisku, kde jej okrem infúzií a atb, dávali aj adrenalín a kyslíkovú terapiu, v krvi mala silný zápal a zistené rtg zápal pľúc, stav sa začal pomaly zlepšovať po 5 dňoch, aj keď to vyzeralo, že už bude koniec, tak.to.opät mamka vybojovala, preložili ju z jisky, na vedľajšiu izbu a chceli nám ju prepustiť domov, s čím starí rodičia nesúhlasili a v podstate nám každý lekár vravel inak, nakoniec nám povedali, že si máme doliečovák vybaviť sami a v nemocnicach sa na nás vykričali, že to takto nefunguje a má to riešiť nemocnica kde leží a že samozrejme všade je plno, tak starkí zúhlasili, že bude doma, lenže v deň keď mali mamku prepustiť sa jej stav zhoršil, mala teplotu, a rtg opäť odhlalil tieň na pľúcach tak museli hľadať vhodné atb,navyše od včera je tam prísny zákaz návštev a ja sa o ňu bojím,nevedia tam jednať s takýmito ťažko chorými pacientami, imformácid cez telefón sú strohé a starī rodičia sú z celej situácie hotovī. Už sa trápia aj oni roky, už veľa krát čakali na najhorší scénár a vždy to mamka vybojovala... bojím sa aj toho, aby si nemyslela, že tam s ňou nie sme a pritom tam byť nemôžeme. Neviem ako pomôcť našim ani ako pomôcť mamke. Veľmi ma mrzí takto dlhý sloh, ale nemám sa komu v tomto zdôveriť, svokra mi vraví, že sa mám sústrediť už na vlastnú rodinu a nemám plakať, no ja to nedokážem, trápi ma, že sa trápia a nemám im ako pomôcť. ĎAKUEJEM ZA VÁŠ ČAS A POMOC. PRajem všetko len to najlepšie
Petra

Dobrý den, Petro,

Z Vašeho e-mailu cítím hlavně napětí, je zřejmé, že Vy i prarodiče se snažíte mamčinu situaci nějak pojmout, ale v tuto chvíli jste bezmocní, nemůžete mluvit ani s mamkou ani nemáte dobrou zpětnou vazbu od zdravotníků.

Nepochybuji o tom, že nemocniční personál by měl sdělit pacientům, že je zákaz návštěv a doufám, že i Vaše mamka ví, že za ní nemůžete. Můžete ovšem požádat nemocniční personál třeba o vyřízení pozdravů s tím, že za ní přijdete, až to bude možné. Mamka se tak dozví, že to nyní nejde a zároveň, že na ni myslíte. Vaše mamka má nejspíš dobrou zkušenost s péčí rodiny, do současnosti jste pro ni dělali všechno možné, tedy snad nezačne pochybovat o tom, že se dál snažíte nějak s ní být v její těžké době. Zároveň chápu Vaše zoufalství, nedaří se Vám situaci řešit, není teď co vymyslet dál, dokud se nedomluvíte s lékaři – je na místě být z toho smutná, naštvaná nebo cokoliv jiného. Nesouhlasím tedy s tím, že byste neměla plakat (nebo to prožívat podle svého). Nevím, jestli máte nebo nemáte brečet, ale myslím si, že je v pořádku, že situaci s mamkou i prarodiči prožíváte, chápu, že Vás to trápí a neumím si představit, jak byste se od toho mohla odříznout. Dokonce, i když už mamčina nemoc trvá roky, předpokládám, že si na to nejde zvyknout nebo být jinak „nad věcí“. Ztráta mamky jako zdravé osoby a bezmoc, které nyní čelíte vůči nemocnici a mamčině stavu, je velká, a tak je asi normální, že je Vám z toho těžko a třeba to i ubírá síly pro Vaši současnou rodinu.

Co se týká Vašich prarodičů, myslím, že byste mohli alespoň sdílet své pocity, navzájem se podpořit a zkusit nabrat nějaké síly pro dobu, až do nemocnice budete moci nebo třeba až pro mamku domluvíte domácí či jinou péči. Teď chvíli můžete najít čas pro ně a pro sebe tak, abyste se navzájem mohli posílit a pomoci si nést toto těžké břímě. I když třeba nic nevymyslíte, můžete mít čas jeden na druhého. Vím, že je to nevyžádané období, raději byste se starali o mamku, ale i pro pečující se taková doba může stát prostředím pro sdílení, vzájemnou podporu a péči nebo třeba pro intimitu, kdy se každý věnuje tomu, co potřebuje jinde – na kterou v přítomnosti pacienta není čas nebo si ji pečující nedovolí.

Petro, chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste mohla zůstat sama sebou, mohla pochybovat i se snažit, prožívat cokoliv přijde a co potřebujete. Mamčin stav se mění a Vaše pocity i možnosti mohou být různorodé. Někdy se možná můžete starat víc, jindy máte dosah malý, někdy máte sílu a jindy třeba ne, a podle toho se také můžete cítit. Nemoc Vaší maminky je dlouhodobá a za tu dobu jste jistě už zažila mnohé. Přeji Vám tedy, aby se Vám dařilo opakovaně nacházet cestu k sobě i blízkým tak, jak to budete potřebovat.

Zuzana Vondřichová