Nemohu se vyrovnat s rozvodem rodičů, propadám do smutku kvůli dědečkovi, který zemřel. Procházím dospíváním a není to snadné. Chtěla jsem již několikrát spáchat sebevraždu.

Milá Popelko,

není to nic jednoduchého, ale zároveň jsou to obě témata přirozená a v lidském životě potkají každého. Naštěstí máme na těžkosti života výbavu – protože život je opravdu někdy těžký a děje se jinak, než bychom chtěli – ale zároveň víme, že někdy je nám na světě krásně a volně, můžeme se cítit šťastni, a (čím jsme dospělejší) můžeme víc a víc svůj život sami utvářet.

Rozvod rodičů není nic, co by si člověk přál, to je jasné. Zároveň realitou je, že se rozpadne každé druhé manželství – jistě i ty máš kolem sebe plno vrstevníků, kteří procházejí podobnou zkušeností jako ty. Nevím, jak se k tobě chová tvůj táta, ale i když zakládá novou rodinu, nemělo by se nic měnit na tom, že se k tobě má chovat stejně – prostě jako tvůj táta. Pokud to nedokáže, je to jeho chyba, rozhodně ne tvoje. A je to i pro něho škoda, se kterou se především on bude muset vyrovnávat. Rozvod je problém mezi rodiči, a pokud jsou odpovědní, dokážou nezatížit své děti víc, než je nutné. Chtěla bych ocenit tebe a tvou maminku, že chodíte k psycholožce – protože i když je život někdy těžký, nemusíme nikdy ve svých těžkostech zůstat sami. Pokud má člověk zázemí a někoho, kdo je s ním, naslouchá mu a podporuje ho, všechno je lehčí – i když to neznamená, že to psycholožka vyřeší za tebe. Ale s její podporou můžeš obtížným obdobím projít klidněji a stabilněji.

Dospívání je vlastně proces změny – a proto si člověk často připadá nezakotvený a neodolný. Všichni tví spolužáci jsou na tom v tomhle stejně – i když někteří dělají silné, jistě i oni mají pochybnosti a nejistoty.

V tomhle období se také často a silně člověka dotknou témata smrti a smyslu života. Ujišťuji tě, že tím prochází každý a tato témata se týkají každého člověka. Smrti se sice často bojíme, ale zároveň – jak se říká – je to naše jistota, a někdy se říká také “spravedlnost“, zároveň je smrt něco velmi přirozeného, stejně jako narození. Určitě by bylo užitečné o tom mluvit s tvou psycholožkou, může ti pomoci nebát se a zodpovědět otázky, které máš.

Teď je tady ale tvůj život – a ten stojí za to, aby byl žitý. Je důležité věnovat se tomu, co tě těší a baví, dělat to, co máš ráda, z čeho máš radost – to jsou naše schopnosti a dary, které nám život dává – i když jsme někdy smutní, vždycky můžeme najít úlevu a také důvod, proč žít dál. Mluv o svých náladách, pocitech a smutcích se svou psycholožkou – jistě ti pomůže. Sdílení s druhými – a zvlášť toho, čeho se nejvíc bojíme a čím se trápíme, pomáhá.

Milá Popelko, myslím na tebe a držím ti palce.

Ilona Peňásová