Nedokážu si představit, že tu nebude tatínek, který umírá na rakovinu
Milá Magdaléno,
to opravdu nejde, abyste byla v klidu a nalhávala si, že necítíte smutek.
Musím Vám především vyjádřit obdiv a úctu za to, co pro svého tatínka děláte. Přestože máte malou holčičku a jste podruhé těhotná, stále o tatínka obětavě pečujete. To je jistě velmi náročné nejen fyzicky, ale i po psychické stránce. Denně se Vám chce plakat a bojíte se, jestli tím neublížíte miminku. Myslím si, že určitě ne. Reagujete jen přirozeným způsobem na to, že život někdy přináší těžké a smutné věci, které se mohou sejít zároveň s událostmi radostnými, jako je očekávání narození děťátka. A dost možná Vaše těhotenství skutečně přispívá k tomu, že Váš tatínek prožije konec života alespoň v částečné radosti.
Vnímám, že jste smutná také z toho, v jakém stavu vidí svého dědečka Vaše dcerka. Asi teď nedokáže pochopit, co se s dědečkem děje a proč se změnil, ale myslím, že nejdůležitější pro ni stejně je, že je s ním a zároveň v bezpečí s Vámi, a Vy jí jednou vše vysvětlíte. Zatím jí můžete říkat to, co je schopná pochopit, a takovým způsobem, kterému dokáže porozumět.
Škoda, že nepíšete nic o zbytku své původní rodiny ani o manželovi. Kromě toho, že Vám všichni říkají, že musíte být v klidu, nevím, jakou jsou Vám v této situaci oporou. Člověk si někdy potřebuje popovídat o tom, jak různé životní situace prožívá, tím spíš, když je plný bolesti, strachu a bezmoci.
Zkuste popřemýšlet, kdo by byl takovému Vašemu povídání a třeba i Vašim slzám otevřený a poskytl Vám spíš náruč než rady, jak bolest „překonat“.
Přeji Vám, Magdaléno, hodně sil, vlídnosti k sobě samé a oporu ve Vašich blízkých.
Saša Lammelová