Můj syn zemřel na glioblastom. Trápí nás, jestli měl bolesti?

Píšete, že váš 24letý syn náhle zemřel doma na glioblastom.

Ptáte se, jestli měl bolesti.

Dobrý den,

čtu Váš dotaz a uvědomuji si, jak náročná to pro Vás musela být situace a kolik otázek se Vám kvůli ní vynořuje. Ráda bych Vás uklidnila – s podobnými obavami se setkáváme velmi často a naše zkušenost je následující.

Silné bolesti se jen těžko skrývají, zvlášť před blízkými, kteří člověka dobře znají. Pokud se před Vámi syn usmíval, jeho stav byl s velkou pravděpodobností snesitelný, včetně bolestí. Píšete, že zemřel náhle, v době, kdy jste byli na dvě hodiny pryč – pravděpodobně tedy nastala náhlá komplikace, a ty mohou vést ke smrti velmi rychle, aniž by způsobily výraznou bolest.

Často se také setkáváme s tím, že si blízcí vyčítají, že v okamžiku úmrtí nebyli nablízku. Naše zkušenost ale ukazuje, že každý člověk prožívá svůj odchod velmi individuálně – někdo potřebuje být sám, jako by čekal, až všichni odejdou, jiný naopak čeká, až blízcí dorazí. Nesouvisí to s láskou ani s pevností vztahu, spíš to vnímáme jako osobní potřebu každého člověka.

Důležité je podle mě vědět, že jste se synem byli celé dva měsíce od stanovení diagnózy. Jak sama píšete, měl možnost se s Vámi smát a zároveň Vám svobodně říct, že „to dopadne, jak má" – to si ne každý pacient dovolí říct svým blízkým. Vnímám z toho, že jste mu byli oporou, a to je myslím to nejdůležitější.

Přeji Vám mnoho sil do dalších dní. A pokud by Vaše otázky neubývaly na intenzitě, neváhejte vyhledat odbornou pomoc – v takových chvílích to považujeme za zcela přirozené a potřebné.

S úctou

Jana Michlová