Můj přítel spáchal sebevraždu. Nemohla jsem se ním ani rozloučit při pohřbu, protože byl ženatý. Je mi strašně smutno a ztratila jsem smysl života.
Dobrý den, 14. 2. 11 se mi před domem zastřelil přítel, kterého jsem nezměrně milovala a on mě. Nevím proč. Byl moje všechno protože nemám rodiče tak opravdu všechno. Přítel, milenec, máma, táta (byl o dost starší(. Moc mě toho naučil. Myslela jsem, že s ním budu do konce života. Mezi kamarády a známými byl moc oblíbený, bezva člověk. První dny jsem vůbec nebrečela, asi jsem byla v šoku nebo jsem si myslela, že se mi to zdálo, nevím. Ale pak jsem si to začala uvědomovat. Jezdila jsem každý týden na hřbitov jestli už tam je, byl totiž ženatý tak asi víte, že jsem ohledně veškerých informací byla úplně mimo, byla jsem ráda, že jsem rodinný hrob vůbec našla. Asi 4 měsíce tam nebyl. Kontrolovala jsem hrob, zda byla zvednuta deska atd. Manželka ho měla doma. Když jsem jednou přijela, už tam byl. Má tam urnu i s fotkou. Od té doby není volná chvilka abych tam nejela. Kousek odtamtud má kamarád chalupu kam od jeho smrti jezdím, abych v Praze sama nekoukala v paneláku do stropu. Silnice bohužel vede kolem hřbitova a já přijedu na chalupu rozklepaná, ubrečená a vzpamatovávám se z toho 2 hodiny. Ta urna byl snad ještě větší šok než jeho smrt. Když se s někým bavím neustále připomínám naše společné zážitky a prožitky, v každé druhé větě je jeho jméno. Od té doby jsem děsně citlivá. Vidím mrtvého ptáčka, brečím. Vidím ve filmu hřbitov, brečím. Atd. atd. Už nevím co mám dělat. Je mi strašně smutno, ztratila jsem smysl života. Nemám proč vařit, proč uklízet, nemaluji se, prostě nic, kašlu na sebe a na všechno, což vyvrcholilo i problémy v práci, o kterou asi přijdu. Děkuji za jakoukoli odpověď. Hanka
Vážená Hanko,
je těžké hledat útěchu v takové situaci, která Vás potkala.
Nejen, že jde o ztrátu nejbližšího člověka, se kterým jste měla – jak píšete – spojenou celou svou budoucnost, sny a představy o svém dalším životě.
Jde jistě také o to, že ve svém postavení – ve vztahu k ženatému muži – nemůžete naplno být u všeho, co se kolem loučení s ním odehrává, truchlit za podpory ostatních z pozice ženy a partnerky. Je to skutečně hořké a svým způsobem kruté – musíte svůj žal nést mimo jeho rodinný kruh. Nemáte tedy tu nejpřirozenější podporu, která pozůstalým náleží.
Je důležité nebýt v takových situacích bolestných ztrát sama. Jsme jako lidé vztahoví – sdílení s druhými a jejich podpora nám pomáhá. Píšete o svých přátelích, kteří s Vámi Vaši bolest sdílejí, o ně se můžete jistě opřít.
Myslím ale, že ve Vašem případě by bylo namístě vyhledat i odbornou pomoc – v krizovém centru nebo u psychoterapeuta, který by s Vámi mohl hledat sílu ve Vás samé. A také možná to, co potřebujete dál v životě – co můžete získat od sebe samé, a co od druhých lidí.
Problémy, které popisujete – Váš žal Vám brání v tom, abyste normálně fungovala, chodila do práce, ztrácíte smysl každodenního života – naznačuje, že můžete potřebovat i nějaký čas podporu medikace, tedy léků.
Radím a doporučuji Vám tedy, abyste vyhledala odbornou pomoc a využití všech pomocných prostředků, které můžeme v tak bolestných chvílích najít.
Krizová centra a psychologické a psychiatrické služby najdete na internetu, je jich plno. Nebojte se, a udělejte pro sebe aspoň zatím tento krok.
Moc na Vás myslím.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
