Minulý týden mi zemřel strýc, smutním později, nevyznám se v sobě, okolí mé truchlení obtěžuje. Jak to zpracovat?

Odpověď na dotaz ze dne 10. ledna 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, Minulý týden mi zemřel strýc, kněz, misionář, poznala jsem ho blíž až zhruba po převratu, protože musel uprchnout z republiky v roce 1968, jinak by mu hrozilo znovu vězení. Znala jsem o něm nějaké podrobnosti jen z dopisů. Po příjezdu do republiky jsem s ním byla pravidelně v kontaktu a měla jsem ho moc ráda pro jeho optimistickou povahu a jeho vztah k lidem. V sobotu měl pohřeb a to jsem byla relativně v pohodě, smutek se u mě nějak opozdil. Teď mi připadá, že se v sobě nevyznám, cítím obrovský smutek, mám chuť vyhýbat se lidem, těžko se soustředím v práci a cítím apatii. Přitom se navenek dokážu usmívat, zareagovat na vtip... Na pohřbu jsem byla naposledy a podruhé asi před 20 lety, kdy mi umřela babička. Trochu o tom mluvím s kamarádem, co cítím a jak se v sobě nevyznám. Nepropadám nějakému zoufalství, jen je to pro mě těžké, vím že se s tím musím vyrovnat, ale už jsem se v okolí setkala s velkou necitlivostí od kamarádek až bezohledností v práci, a mám pocit, že lidé kolem mě by byli nejraději, kdybych je s tím "neotravovala", tedy vyřešila si to sama a ani o tom už nemluvila, protože je to obtěžuje a nechtějí to slyšet. A "není moderní" o těchto věcech mluvit s druhými, nebo co, že smutek už nikdo nedrží. A to jsem jim jen řekla že zemřel v nemocnici a kdy, nijak zvlášť jsem to nerozváděla. Hned začali o něčem jiném. Přijde mi, že tzv. nesmím truchlit, protože lidi kolem to obtěžuje. Potřebuji to nějak dobře zpracovat, ale nevím jak a tak se v tom plácám. Děkuji za odpověď. Hanka
Hanka

Dobrý den, Hanko,

to, co nazýváte opožděním smutku, je normální reakce, obvykle lidem chvíli trvá, než jim ztráta dojde v celém rozsahu. Někomu hodiny, jiným dny a ani týdny či měsíce nejsou výjimkou. Při truchlení se objevují pocity zmatku, nesoustředěnosti nebo jakéhosi odpojení, kdy člověk navenek funguje jako jindy, uvnitř však jako by nechápal, proč se s lidmi baví, nebo neumí druhým svou bolest sdělit. Jakoby venku a uvnitř byli dva rozdílní lidé.

Je možné, že lidé kolem Vás reagují necitlivě, protože, jak píšete, o tom mluvit neumí nebo je to obtěžuje. Je také možné, že právě svými reakcemi a málo informacemi, které neukazují Vaši bolest ven, druhé trochu matete. Mohou mít dojem, že nechcete své pocity dát najevo, nebo nic smutného necítíte. Proto mohou mluvit o smrti Vašeho strýce nezaujatě, necitlivě nebo odtažitě. Proto by mohlo být prospěšné, kdybyste s lidmi, kterým důvěřujete, mluvila hlavně o tom, jak se cítíte Vy, co se s Vámi děje, včetně toho, že v sobě máte celou směsici pocitů a je těžké je vyjádřit. Na to už by mohli Vaši přátelé reagovat s větším pochopením a hlavně s podporou. Podpora by Vám mohla přispět hlavně k tomu, abyste získala čas a prostor pro vyrovnávání se ztrátou milovaného člověka a uspořádání si vlastních myšlenek a pocitů. Nebojte se toho, když budou Vaše myšlenky a pocity různorodé nebo se budou často měnit. Je to způsob, jak si naše psychika vše rovná a hledá cestu, jak vše pobrat a uspořádat.

Psala jste, že „smutek už se nenosí“. Máte pravdu, že už jsme odvykli zvyku nosit několik týdnů či měsíců černou, aby bylo rozpoznatelné, kdo truchlí a s tím i vymizely návody, jak se k truchlícím lidem chovat, včetně toho, jak se mají pozůstalí chovat sami k sobě.
Neznamená to ovšem, že je nesprávné dávat svůj smutek najevo, pečovat o sebe ve svém smutku a někdy si ho i obhájit, navzdory tlaku na „běžné chování“. Ztráta blízkého člověka je velkou ztrátou a vyžaduje speciální chování od pozůstalých i jejich přátel. Pokud by se Vám ani po několika týdnech nedařilo dosáhnout změny ve svém prožívání nebo v přístupu lidí kolem Vás, můžete se obrátit na psychoterapeuta, který je schopen pracovat s pozůstalými a poskytovat oporu lidem, kteří truchlí.

Zuzana Vondřichová