Mého nejdražšího mi zanedbali v nemocnici a už se mi nevrátil domů. Stále mi moc chybí, žili jsme jeden pro druhého.
Mého nejdražšího mi zanedbali v nemocnici a už se mi nevrátil domů. Stále mi moc chybí, žili jsme jeden pro druhého . Stále přemýšlím o tom, jak odejít za ním, můj život ztratil smysl...V únoru mi umřel můj nejdražší životní partner. V nemocnici chytil zápal plic. Původně tam přišel kvůli otokům na trupu a končetinách. Zjistili rozházené minerály. Odvodňovací léky sice upravili, ale že tam začal kašlat a byl zahleněný, nikdo neřešil. Pustili ho domů s tím, že "pacient byl poučen a všemu porozuměl". Nikdo s ním nemluvil, donesli mu papíry a pryč. Doma jsem po pročtení propouštěcí zprávy zjistila zvýšené hodnoty zánětlivých parametrů v krvi a ihned kontaktovala obvodní doktorku, která bezodkladně nasadila ATB a Erdomed. Měli jsme se další týden ukázat a přijít na odběry, jenomže mému milému se v sobotu ráno ke kašli a zahlenění přidala bolest při výdechu. Volali jsme rychlou, na kyslíku mi ho opět! vezli na stejné místo, i když jsem je prosila, že tam už ne. Když jsem za mým drahým mužem přišla, tak mu dávali infuzi -obyčejný fýzák - prý dehydratace. Jenomže můj muž měl právě z minula doporučené množství tekutin na max. 2 litry, které v pohodě vypil a oni mu ještě 2 litry cpali! Kyslík prý nepotřebuje, tablety si spolkne... O cokoli jsme je prosili, nedbali - jsem bývalý zdravotník s praxí 14 let - ale tohle jsem nikdy žádnému nemocnému člověku neudělala! Ta arogance, neochota, proboha, kam jsme se to dostali?? Učili nás úctě a pochopení k nemocnému člověku, ale co jsem viděla zde - darmo psát, nedovoláte se ničeho, spravedlnost je jen v pohádkách. Prosili jsme je, aby mému muži dopřáli inhalaci, denně jsem mu mazala záda a hrudník balzámem s bylinkami, dávala sirup, nosila bylinkové čaje. ATB do žíly - pro ně asi zbytečnost, jenomže mému milému by to dost ulevilo od nekonečného kašlání. Byl to všemi smysly naprosto orientovaný, chodící, obrovský, téměř dvoumetrový chlap, který se po necelém týdnu udusil. Ani na odsání hlenů se nezmohli, ten musel hrozně zkusit. Po dvě noci si stěžoval na úporný kašel a velké množství hlenů, které statečně vykašlával. Jsem naprosto na dně, můj drahý mi neskutečně chybí, žili jsme jeden pro druhého 15 let. Jediná nevratná věc v našem životě byla to, že byl dříve rozený, dělalo to 43 let. Když jsme se před lety sblížili, byl právě dost čerstvě vdovcem a jen tak jsme si spolu povídali. Já sama vychovávala osmiletou dceru. A opravdu přeskočila jiskra a pořádná! A za celou dobu nevyhasla. Byl to veselý, obětavý, citlivý, silný a nesmírně laskavý muž, kteří se již dnes nerodí. Měl prostě vše, co má dokonalý chlap, bylo nám spolu tak hezky! Chybí, hrozně moc. Neslyším jeho hlas, jeho dech, jeho tlukot srdce, jeho láskyplné miluji tě...necítím jeho objetí, stisk ruky... Proč, proč takhle?? Věděli jsme oba, že jednou odejde, jako každý, i pohřeb si naplánoval, co by chtěl zahrát, kdyby. A obléct do šoférské uniformy chtěl. Kolikrát jsem mu na to řekla,, Ty se někam chystáš?" A nechtěla to poslouchat ... Alespoň jsem mu ještě mohla splnit to, co mi říkal a naposled ho v rakvi obejmout a políbit. Je to hrůza, je prázdno, všude. Žili jsme obyčejný jednoduchý, společný spokojený život, kolik bolestí jsme spolu zvládli, když mu měnili chlopeň, když jsem mu hojila a převazovala bércáky, když jsem onemocněla roztroušenou sklerózou a přestala chodit .Díky němu jsem se rozchodila, nesmírně láskyplně mi pomáhal. Bylo mi s ním krásně, kolikrát se nám stalo, že jsme nemuseli mluvit a věděli přání toho druhého. To se už opakovat nebude, ne každý je nahraditelný! Byl to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, byl mi ohromnou oporou, tak výjimečný člověk. Každý ho měl rád a bývalí kolegové z autobusového prostředí na něj také s láskou vzpomínají, jak byl čestný, přímý, spravedlivý a chytrý. To není jen prázdno, ta bezmoc je nejhorší a nevratná a stále si vyčítám, že jsem nějak nezakročila a nepomohla mu... Nemám už nic, co by mi pomohlo tu bolest překonat, s ním mě bavil svět a život...
Shrnutí dotazu
Píšete, že Váš partner zemřel v nemocnici kvůli zanedbání péče. Moc Vám chybí a s ním Vás bavil život i svět.
Odpověď na dotaz
Dobrý den,
měla jste úžasného partnera a je zřejmé, že to byl pro Vás neobyčejně důležitý člověk. Je moc těžké, že jste o něho náhle a nečekaně přišla. Zkomplikovaly se jeho potíže, které vypadaly méně závažné, než se nakonec ukázalo. Jste tedy nejen zasažená ztrátou svého milovaného, ale i znepokojená nebo rozzlobená nedostatkem péče v nemocnici. Představuji si ten pocit, že kdyby zdravotníci dělali něco jiného a pracovali jinak s informacemi o zdravotním stavu Vašeho partnera, mohlo to být jinak. Neumím to posoudit, ale vnímám, jak je to těžká situace znásobená pocitem křivdy nebo zbytečnosti. Je opravdu moc nepříjemné narazit na nevstřícné chování, neporozumění nebo nerespekt a přitom ještě mít dojem, že se blízkému nedostává adekvátní péče. Nedůvěra a pocit ohrožení byly asi obrovské. Chápu, že s tímto rozpoložením a nespokojeností je nyní těžší přijímat odchod partnera. Může to hodně zvyšovat Váš nesouhlas se situací, vztek, bezmoc a další pocity, které se smrtí blízkého obvykle přicházejí. Je mi líto, že to nejspíš také kalí možnost, jak víc prožívat se ztrátou i vděk za tak skvělého člověka, kterým Váš partner byl, a možnost žít po jeho boku.
To, že nyní víc prožíváte zlobu na zdravotníky, přináší i zlobu na sebe - jak píšete - že jste nezakročila a nepomohla. Rozumím, že Vás to napadá, zdá se, že by se dalo tolik věcí změnit. Zároveň mě mrzí, že tímto pohledem přestává být vidět to obrovské množství péče a lásky, kterou jste svému milému muži poskytla - zkoumala jste jeho zprávu, kontaktovala lékařku, masírovala ho, nosila bylinky a jistě mnoho dalšího, co jste ve svém vyprávění nezmínila. Ve svém zármutku jste dokonce zvládla splnit mu jeho přání ohledně pohřbu. S tím, co osud přinášel, jste se oba statečně vyrovnávali a spolu jste zkoušeli zvrátit špatný vývoj situace.
Přála bych Vám, abyste nyní zkoušela získat víc prostoru a klidu větší laskavostí vůči sobě. Dát si čas pro sebe poté, co jste zažila tolik těžkostí, zoufalství a bezmoci. Možná se Vám to nyní zdá jako divná nabídka, ale domnívám se, že to naštvání Vás odděluje od možnosti postarat se dobře o sebe a mít příležitost truchlit po Vašem nejbližším člověku. Nemyslím, že je možné, abyste se přestala zlobit a ani by to nebylo vůči Vám a tomu, co se stalo, vhodné a uctivé. Vaše naštvání patří zcela adekvátně k tomu, co se stalo. Ale jsem přesvědčená, že vedle naštvání můžete postupně vytvářet prostor i pro další své emoce a potřeby. Představuji si, že by ta nespravedlnost, kterou vnímáte, že se stala, neměla zabrat i další čas a možnost vnímat i jiné věci - podporu pro Vás, význam vztahu s Vaším mužem, lásku, kterou jste ty roky spolu prožívali. Může to nějakou dobu trvat, než se dostanete i k dalším svým potřebám. Chci Vás podpořit, abyste je hledala, vyhověla si a měla tak příležitost najít úctu a pochopení pro sebe. Snad by Vám to mohlo přinést úlevu, kterou tolik potřebujete.
Zuzana Zoe Vondřichová
